Bourneovo ultimátum

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Už vím, co mi na slavné bourneovské trilogii nesedí. Je to naprosto nudný, nelidský a nezajímavý hrdina, který prostě programově plní svou pomstu, aniž by přitom vyzařoval nějaké emoce. I přes precizní formu mě to právě proto nějak zvlášť nebaví sledovat a užívám si ten film jen coby poctivou filmařinu, nic jiného. (04.08.2012)

Jason se vrací v plné síle a znovu dokazuje, že Bond by se musel hodně ohánět, aby z něj po jejich střetu něco zbylo. Greengrass si konečně našel zlatou střední cestu ve svém mávání kamerou a dopřává nám akci, která je přiměřeně futuristická i přiměřeně old-school. V tom všem běhá mlčenlivý Damon, který znovu perfektně ztvárnil agenta bez minulosti, jenž kombinuje svou nesnesitelnou touhu po informacích s užitím chladné logiky a mlácením najatých zabijáků nejbližší literaturou. Jediný akční hrdina, který k tomu, aby byl zatraceně cool, nemusí hláškovat. Musí jen být na plátně. (24.11.2007)

Upozornenie: Komentar moze pre niekoho obsahovat pripadne SPOILERY. Bourne comes home. Pozadie príbehu je oproti predchodcom ešte viac kondenzované a aj dôležité body predostiera ako čistý fakt. Ultimatum je najosobnejším dielom v zmysle koncentrácie na Bournovu osobu a jeho cesty k cieľu. Výsledkom je film, ktorý pripomína vystrelený šíp letiaci k terču - bez prestávky v konštantnom napätí viaže na seba veľkolepé akcie, ktoré nedajú vydýchnuť. V tomto smere si film zaslúži absolutorium. Atmosferická hudba Johna Powella skvelo graduje obraz v každom zábere v dobre známom (mierne umiernenom, ale stále atraktívnom) Greengrassovskom štýle, aby v dvoch najvypätejších okamihoch úplne stíchla, čím drvivé nárazy na divácke emócie čisto iba obrazom ešte viac posiluje. Záver síce zaváňa klišé "ako ukončiť trilógiu", ovšem v Jasonovom prípade ide o krásne doťuknutie jeho príbehu, ktorý v troch dejstvách bolo radosť sledovať a ostáva iba veriť, že chamtivá ruka producentov ho už po vzore CIA konečne nechá na pokoji... ;-) Odísť treba v najlepšom. PS: Škoda nevyužitého Scotta Adkinsa - nielen v Undisputed II. dokazuje, že mu to vyýborne "kope i udiera". [Kontrolná projekcia] (05.08.2007)

Bourneovo ultimátum společně se Smrtonostnou pastí 4.0 považuji za jedny z nejprogresivnějšich akčních thrillerů vůbec, přičemž je zajímavé, že oba filmy vědomy si své seriality pracují se stejným konceptem: jak John, tak Jason prochází fikčním filmovým světem a svým jednáním upomínají na předchozí díly, variují je a vylepšují jednotlivé charakteristické prvky z nich a pracují tak velice důmyslně s diváckou pamětí. Jenže zatímco u Johna jde vzhledem k over-the-top akci o distanc, kdy plešatý taťka glosuje okolní dění na místo nás, u Jasona se stáváme aktivními účastníky děje, v němž každý sebemenši záběr má své opodstatnění vzhledem k vyprávění, zvuk je posílen na úkor tepající hudby nejlepšího současného akčního skladatele Johna Powella a zdánlivě jednoduché vyprávění s jasně definovaným dead-linem a inteligentně distribuovaným informacím se komplikuje, protože hodina a půl třetího dílu se odehrává před poslední scénou druhého. Jinými slovy: je to kurevsky geniální a já byl třikrát. (17.11.2007)