Zvětšenina

Velice zvláštní film. První polovina vyloženě nudí, trochu zpestření přináší pouze Hemmingsova zručnost s fotoaparátem. Vše se ale změní v okamžiku, kdy do fotografova bytu vtrhne Vanessa Redgrave a on posléze začne zkoumat kompromitující snímky. V těchhle chvílích film graduje a prostupuje ho obdivuhodné napětí. Ke konci ale kvalita opět klesá a začíná vás znovu trestuhodně nudit. Takže tak za 3*. (10.09.2005)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)

Je náš život imaginárním tenisovým matchem, kdy děláme, jako bychom žili? Víme proč žijeme a co to znamená? A co vlastně víme o svém životě, natož o životech druhých? Gnoseologický problém existence bytí - kdybych to chtěl nějak filosoficky znejasnit, ale u tohoto filmu se filosofování neubrání nikdo, komu v hlavě zbývá byť jen špetička mozku. (08.07.2005)

Pop art kulturu, styl, extravagantnost, pestrobarevnost, excentrismus, hudbu šedesátých let, sebechápání jedné popové generace, problematiku moderních mezilidských vztahů, swingující Londýn, to vše a daleko mnoho víc věcí s té doby mám dodnes moc rád. Proč dávám jen za 3*? Je to přeci jen spíš umělecký film pro různé intelektuální skupiny lidí, a ne film určený pro široké veřejné publikum, tyto filmy ve skutečnosti můžou působit jen jako neuveřetelně zdlouhavé blbiny mnohdy o ničem (avšak velmi vysoce ceněné), ale pro druhé zas třeba jako výpověď jedné generace. Náladu, atmosféru, pocity a klid měl však tento snímek jedinečné. Vždyť v první snad tři čtvrtě hodině se zde vůbec nemluví! Nedovedu si ani představit co musel způsobit příchod tohoto filmu tenkrát v šedesátých letech do našich kin. To musel být skutečný BOOM, vůbec to porovnání a srovnání s našimi filmy té doby, s naší kulturou a našimi názory-především u mladého publika. Oscara za vynikající režii si snad skutečně zasloužil a někde jsem četl že to byl první britský snímek zabírající zpředu nahé ženské tělo. Ve filmu scéna třech mladých polonahých lidí bavících se tím že se balí do nějakého barevného papíru. Trio mladých hereček-modelek Vanessa Redgraveová, Sarah Milesová či Jane Birkinová-bylo také velmi dobré a okouzlující. Ale co mě nejvíc utkvělo v mé paměti, mě jako velikému milovníkovi britského a amerického bigbeatu šedesátých let, tak to bylo to slavné vystoupení-tady spíš pasáž ve filmu kde zde v nějakém místním klubu hrála tehdy velmi populární britská skupina Yardbirds v čele s takovými hudebníky jako byli Keith Relf-voc., Eric Clapton-g., Jeff Beck-g., nebo Jimi Page-g. A když holt nešla aparatura-a kytara nehrála tak jak by měla tak jí i s nástroji rozsekali něco po vzoru Who-kteří se tím po každém své vystoupení proslavily.. Proto také když dnes slyším něco o filmu Blowup-tak se mi vždycky vybaví Yardbirds, šedesátá léta a nejlepší bigbeat na planetě..3,5/5*, tentokrát ale zaokrouhleno dolů... (13.09.2007)

Zvětšenina je velice matoucí, žánrově těžko zařaditelná podívaná, která pokládá spoustu otázek, na které musí hledat odpověď sám divák. Mysteriózní příběh o fotografovi, který přestává vnímat realitu a čím dál víc se odcizuje lidem okolo sebe. Duchovní útěchu získává focením momentek, které sbírá kvůli své knize. Jednoho dne však vyfotí cosi, co vypadá jako vražda. Mám rád tyto typy filmů, které jsou lyrické, předností je výborná kamera a obrazové kompozice a divák je vhozen do mlýnku, ze kterého mu jde hlava kolem, přičemž nemůže oči odtrhnout od obrazovky snažíc se sebevíc. Velice zajímavá je scéna v klubu. V době, kdy se ve Velké Británii začal naplno rozjíždět big-beat a získával čím dál více příznivců. Publikum nehybné, jako socha, strmě pozorující rockovou kapelu, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bouře nadšení propukne až ve chvíli, kdy jeden z hudebníků rozmlátí kytaru a hodí jí do davu. Vše pak podtrhuje závěr na tenisových kurtech s partou mimů, předvádějících utkání s asistencí hlavního hrdiny (fotografa) - to se musí vidět. Výpověď doby, mrazivá výpověď 60. let. (17.03.2012)