Režie:
Miroslava ValováScénář:
Zdeněk MahlerKamera:
Alois NožičkaHudba:
Otmar MáchaHrají:
Alois Švehlík, Zuzana Geislerová, Vladimír Brabec, Marie Málková, Jaroslav Kepka, Karel Houska, Radúz Chmelík, Zdeněk Jelínek, Vítězslav Jirsák, Jan ŘeřichaObsahy(1)
Z dávných dob uchovala lidská paměť legendu o králi a sličné lazebnici. Z pramenů tohoto vyprávění vznikla hra Zdeňka Mahlera, která vypráví romantický příběh ze života krále Václava IV. Je to hra s historickým koloritem, historicky doloženými jmény, ale volně zacházející s dobovými i společenskými skutečnostmi. Dramatikova fantazie vytvořila příběh, v němž se rozmařilý král baví lovem a pletkami s ženami. Při jedné z výprav do lesa se setká s krásnou dívkou a seznámí se s ní inkognito, jako obyčejný muž na útěku. Královna zatím naslouchá radám arcibiskupa, který je spokojen se stavem věci. Může totiž vládnout skrze královnu sám. Jenže král se o intrikách dozví a ztropí arcibiskupovi velkolepý, leč krutý žert. Následná arcibiskupova pomsta nezná mezí. Zosnuje královraždu, která se ovšem nepovede… Hlavní roli skvěle ztvárnil Alois Švehlík. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Souhlasim s manonfire. Tvurci prilis pustili fantazii vydat se na spacir, vcelku nadejnou inscenaci zcela zabili neduveryhodnym koncem, za nej hvezda dolu. Uznavam pravo dramatiku na umeleckou licenci, ale ani ta licence nesmi byt svevolna a musi vychazet z jakychsi ekementarnich skutecnosti, autor si proste sve napady musi obhajit pohledem do oci skutecnych historickych osobnosti. A i kdybych, stejne jako manonfire, odhledl od historicke reality, presto bych musel konstatovat, ze napr na Královský gambit pistalka nedosahuje. Ano, Svehlik, Brabec i Geislerova koncertuji, jenom ve spatnem koncertnim sale. 4/10. ()
Mám moc rád historické televizní inscenace, ale tahle se moc nepovedla, zejména kvůli hereckým projevům některých herců/hereček. Kulisy také působí velmi lacině a stopáž celého snímku se povětšinou táhne v nudné rovině. Příběh o milostné pletce krále Václava IV se tak utápí v nedokončených scénách a zmateném střihu. Škoda, nebýt celkové jalovosti mohlo to dopadnout lépe. ()
Z. Mahler "trpí" chorobou zvanou historická fabulace. A to odedávna, takže je v tom hodně dobrý. Děj jeho scénářů je mistrně veden od jednoho doložitelného faktu k druhému, šmýkne se kolem všeobecně uznávaných odhadů a místa, o kterých historie mlčí, vyplní tak, že to má hlavu a patu. Můžeme si být celkem jistí, že tak, jak to napsal se to určitě v celku neodehrálo, ale skoro žádnou pasáž nemůžete vyvrátit ani označit jako krajně nepravděpodobnou výsledkem je často manipulace diváka, mnohdy směrem od všeobecně rozšířeného mínění. I divák mající průměrný přehled o historikých faktech si pak řekne "kdoví jak to bylo". Nejlepší je oprostit se od představy, že jde o reálné obrazy z dějin (národa českého) a dívat se na to bez kontextu se školní znalostí dějepisu. A pak taková TV inscenace může být něco jako moralitka nebo pohádka pro dospělé. A tato celkem ušla. ()
Postavení českého krále a římského císaře Václava IV. (1361 - 1419) v období těžkých společenských i politických proměn na konci čtrnáctého století nebylo právě nejsilnější. Pro mnohé se stal trnem v oku, několikrát sváděl boj o život i korunu. Mahlerův scénář ovšem poodhaluje na základě historických událostí ještě jiné aspekty panovníkovy nespoutané osobnosti, která si takřka v ničem nezadala s jeho bohémskou povahou. V popředí diváckého zájmu této skromné televizní inscenace stojí zcela bezpochyby vynikající Švehlíkův královský portrét, plný velkých psychologických proměn, i neméně skvělý výkon Vladimíra Brabce v roli pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, bezskrupulózního intrikána, s nímž Václav sváděl četné spory. Několik společných střetnutí obou nesmiřitelných mužů patří v rámci tohoto televizního díla k zvlášť silným uměleckým okamžikům a s trpkým pocitem marnosti upomíná na nevyhnutelnost osudu. ()
Scenáristická konstrukce převratů v usurpování si moci mezi Králem a Arcibiskupem byla regulérně dementní a naprosto nedůvěryhodná. Hlavně vyštvání krále v domnění, že je svým vlastním vrahem či rozhození zlaťáků chudině a následná ztráta milované kdesi ve vzduchoprázdnu. Pokud by si zde dal Mahler práci, tak jako učinil v některých dialozích, jenž se tu více, tu méně úspěšně snažily ba o jazyk Shakespearovský, mohlo vzniknout výborné spiklenecké drama, protože Brabec předvedl atmosférickou a neskutečně zákeřnou variaci na téma zlo v sutaně. Podobně jako ve Šťastlivci Sullovi si opět zakoncertoval také Jaroslav Kepka, kterého řadím, myšleno jedině v dobrém, mezi naprosté herecké psychopaty. Pokud bych hodnotil jen herce a téma, musel bych jít hodně nahoru, bohužel odfláknuté reálie a dějové zlomy mi to nedovolují. 60% ()
Reklama