Stendhalův syndrom

Je sice pravda, že La Sindrome di Stendhal nedosahuje (excelentních) kvalit, které měly filmy z Argentova vrcholného období (tedy mezi lety 1975 - 1990, od Tmavě červené po Dvě ďábelské oči), směle se však vyrovná "Zvířecí trilogii" s níž italský mistr napětí a atmosféry na počátku 70. let vstoupil do světa gialla. Ostatně třeba způsob zpracování motivu změny genderové identity tento snímek pojí s Čtyřmi mouchami na šedém sametu (1971), byť jde samozřejmě o problematiku, jíž se Argento věnoval ve většině svých děl (což platí i pro leitmotiv Stendhalova syndromu, tedy zkoumání znepokojivé moci umění). Jen je trochu škoda, že své největší trumfy film vyloží hned v úvodní půlhodině (při scénách návštěvy galerie, prostoupení obrazem či probuzení v autě jsem si říkal, že tohle bude další Argentův majstrštyk), přičemž později jeho zajímavost lehce poklesne a režisér divákům dokonce spíš napovídá místo toho, aby se je snažil zmást - například sekvence vraždy ve skladišti, která je nasnímaná z hlediska vraha, ačkoli jeho identitu a podobu již diváci znají, prozrazuje, že odhalený zabiják nejspíš bude mít tajuplného "kolegu". Ještě se dá vznést stížnost k několika digitálním efektům předpotopní úrovně, ale to už je opravdu docela malá vada na vcelku velké kráse. (22.04.2013)

Pod taktovkou legendárního hororového "mága" Daria Argenta zde ztvárňuje jeho půvabná dcerka policistku trpící dost "nepříjemným" duševním onemocněním a Thomas Kretschmann zase psychopatického sériového vraha a ještě ke všemu mluví italsky:) On pronásleduje ji, ona zase jeho, a ji pronásledují umělecká díla, která v ní vyvolávají velmi živé halucinace. A ke všemu se také připojuje, s genialitou a grácií sobě vlastní, Ennio Morricone, a za doprovodu svého jedinečného hudebního umu navozuje ty patřičné dojmy a emoce. (03.06.2013)

Naprosto vynikající! Za doprovodu mistra Moricconeho nás výborná kamera vede příběhem, kdy vraha poznáme hned zkraje, avšak napínavosti to vůbec neubere. Úvodní scéna v galerii je velmi působivá - jen hudba, kamera klouzající střídavě z Asie na plátna mistrů a zpět, halucinace, sny... Oblíbená Argentova červená je opět všudypřítomná - výtah, závěsy, šaty (s bílými puntíky), růže, mašle, rty, boxerské rukavice, krev na bílé halence, na zemi, na zdi, na obětech, na rtech, na rukou... A jde-li Asia s růžovofialovým deštníkem, pak okolo ní alespoň projde žena s rudým. Strach, násilí, sebepoškozování, střelné zbraně, žiletka. Morbidněji než vydloubnutí oka působí násilí na ženách. Znásilňování, byť z něj mnoho vidět není, je velmi brutální. A také se zde často a hodně křičí. Speciální efekty měl na starosti zkušený Sergio Stivaletti, který už s Argentem spolupracoval (např. Opera či Fantóm opery). Když se zdá, že zvrácená hra je u konce, přijde kruté pokračování... (30.03.2012)

Silná podívaná. Argento se zde zaměřil především na psychologii. Rozpolcenost a vůbec celkový osud hrdinky ve mně vyvolával celkem negativní pocity. Může za to skvělá Asia , která zde předvádí intenzivní výkon a hudba mistra Morriconeho. Nečekaná kadence pocitů. Chvílemi jsem měl pocit, že znásilnily mě. (27.07.2010)

Na papíře to zní dobře - krásná policistka vs sériový znásilňovač, který si s ní hraje jako kočka s myší, bizarní syndrom, umění... Ale dialogy jsou děsné, natočené je to televizně, Asia to herecky nedává a "šokující" závěr je z dálky odhadnutelný a rozpatlaný. A samozřejmě to dost shazuje angličtina. Natočit to Argento v sedmdesátkách ve svém full módu, možná by z toho byla další jeho klasika. Klasika, ve které opakovaně nechává znásilňovat svou dceru. (04.04.2021)