Hon

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)

I dnes, druhý den po zhlédnutí tohohle filmu cítím úzkost, tu bez moc a strach, co bych dělala já, jak v roli obviněného, tak v roli rodiče. Je neuvěřitelné, co se honí v hlavičkách dětí, ale i dospělých. Pro mě dost silné scény při „výslechu“ Kláry, při střetu nejlepších kamarádu, hlavně po té, co maminka vysvětluje dceři, že se to opravdu stalo, návštěva Kláry, pes, obchod a kostel. Přistihla jsem se, že na Kláru křičím: „Tak už konečně řekni, že jsi to řekla, protože ti vrátil to srdíčko!“ Smutné bohužel je, že pokud se toto jednou stane a nakonec se dotyčný očistí, čistý nikdy nebude. Stále tam bude semínko pochybnosti. A já se ptám: „Kde je hranice mezi dětskou lží a skutečností?" (27.05.2013)

Ať si každý říká, kdo chce, co chce, ale Mads Mikkelsen je nejzajímavější a nejlepší herec Evropy současnosti. Každá jeho postava na plátně absolutně žije. Co žije, ona skrz to plátno dýchá. Hon je pro mě další jeho zářez na pažbě, kterým si musí získat všechny. Chápu, že využil situace aktuální dánské kinematografie, která je aktuálně plna těch nejlepších scénáristů a režiséru, ale prostě mu bylo dáno, aby se do této doby narodil a on to svojí osobností maximálně využil. Hon samotný je hodně těžce stravitelný film. Je vlastně o tématu, o kterém se těžce mluví a stejně tak těžce se musel i filmovat. Je to takové tabu, které v tomto filmu rozkrylo karty. Úžasné na tom všem je, že scénárista zřejmě za život přečetl povahu lidskou a přesně ukázal, co jsme, jakožto lidská bytost, schopná udělat a co naopak schopní udělat nejsme. Mads se tu proměňuje každou sekundou po absurdním zjištění a divák se topí v depresi, která nikomu nemůže dát spát. Přesně o tom jsou filmy. O emocích a o pocitech, nad kterými by se každý z nás měl pravidelně zamýšlet. Hon něco takového dokázal a musím říct, že je jeden z mála, co se nebál rozkrýt pravdu ukrytou někde v koutě každého z nás. (01.11.2013)

Hon patří do poddruhu dramat, která moc rád nemám, protože s tím, jak nenávistní lidé umí být, se setkávám každý den. Vinterbergova maloměstská zášť jde naštěstí dost daleko co do věrohodnosti pocitů na obou stranách, ale bohužel se k nim dopracuje až neuvěřitelně rychle. Jako kdyby si střihač nechal několik desítek minut postupně budovaného napětí a od nevinného drbu přikročil k tvrdým hrozbám. Chápu vztek a bezmoc, která se školkou i rodinnými domovy prohnala, a chválím napětí několika konkrétních scén, ale z rychlého spádu jsem vyvalený doteď, tím spíš, že Lucas měl být oblíbencem snad každého souseda či známého. A nedá mi to, abych si neposteskl nad lamentováním, stesky a někdy až nenávistí komentujících vůči postavě malé Klary. Všichni, kteří jí tu přejete něco špatného, jste film buď nepochopili, nebo jste zkrátka náturou stejní jako banda samozvanců. (17.06.2016)

Říká se o mně, že mezi przněním prostitutek, ovcí a arcibiskupů si vždy dávám rajskou s knedlíkem. Je to jasná pomluva, neboť rajskou nemám moc rád. Mí přátelé to vědí a nikdy by takové špinavé lži neuvěřili. Jenže Lucasovi přátelé nerozvážně skočili na špek uraženému mláděti a dali panu učiteli pocítit zač je v Dánsku Tuborg. Je to zajímavé, chladné a poměrně realistické, ale nedokázalo mne to vtáhnout, přežvýkat a vyplivnout citově rozervaného. Spíše jsem to z povzdálí sledoval a troufale podumával o tom, zda by snímek měl takto vysoké hodnocení, kdyby k nám ještě nepronikly zvěsti o síle dánského dramatu. (15.07.2013)