Nebe nad Berlínem

To očakávam od filmu až tak veľa, keď chcem, aby mal nejaký dej? Preboha, to bloumaní dvoch postáv po meste, nudné monológy a akože myšlienky ľudí... to by unudilo aj mŕtveho. Sa čudujem, že sa z toho tí anjeli nehodili pod vlak... Ale takto sa pozná to pravé umenie - plno filozofických kecov o ničom, film smerujúci odnikiaľ nikam bez akéhokoľvek náznaku deja a pre navodenie tej správnej artovej atmosféry to musí byť čiernobiele, aspoň z väčšej časti. Jediné, čo to bolo aspoň trochu zaujímavé, bolo vystúpenie cirkusovej akrobatky, no to si môžem pozrieť aj inde, na to nepotrebujem kultový film. Ďakujem pán Wenders za premrhanie dvoch hodín života. (13.01.2019)

Mein Gott, to ale byla nuda! Můj oblíbenec Wenders mě tentokrát div neuspal - prvních 100 minut čtení hlubokejch myšlenek jednoho většího berlínskýho zoufalce než druhýho mi dneska prostě nějak nesedlo. Nebudu nic předstírat, kdyby se to v závěru nezačalo trochu hejbat, odpadnul bych. Ještě mě občas z letargie vytrhla zajímavá kamera, když už nezabíraly ani vsuvky s Cavem, ale jinak zlatej Cage s Meg Ryan pro nenáročný! I ten konec měli lepší. Tohle šlo úplně mimo mě. (Jo a taky jsem se musel celkem divit, jak je možný, že mají tam nahoře tak mizerný dentisty. Damiel měl příšerně udělanej umělej chrup a u anděla mi takový věci opravdu vadí.) (03.10.2012)

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)

Ohromný, nebeský film. Wendersova režijní ruka vykreslila niterný příběh o touze a bytí, filosofickou studii andělství a lidské duše. Celkové vyznění, že člověk vidí svět v celé škále barev, emocí a odstínů tragičnosti, cirkusovém reji existence od chvil štěstí až k okamžikům smutku, potřebě naděje v nějakou budoucnost oproti vidění andělů, jež je kontrastní, černobílé. Vidí pouze polaritu věcí a nic, co je mezi nimi, necítí. Damiel se vzepře, stane se člověkem - uchvácen cirkusou divou Marion a s Columbem si dá kávu... Atmosférická výpoveď o rozděleném městě, duchovně očistná záležitost... (12.09.2006)

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt... (07.06.2006)