Nebe nad Berlínem

Slyšel jsem zvuk andělských křídel. Ale šustila příliš daleko ode mne, a proto mě do svého světa nevzala. Nebe nad Berlínem tak pro mě bude pojem značící legendární film, který mi symbolizuje nudu, který ve své vypravěčské nadřazenosti působí nesnesitelně chladně a který kvůli své rozvláčnosti nedokáže na diváka dostatečně dolehnout. Navíc filosofická linie o tom, že život je přece perfektní a stojí za to si ho prožít, je tu silně nepřesvědčivá a založit ji na tom, že to poslední rozhodující slovo má Peter Falk u bufetu, to mi zkrátka neštymuje. A tím bych mohl komentář zakončit, jenže Wenders je mazaný lišák a závěrečnou třetinu startuje hypnotickou scénou v hudebním klubu a až do konce už jeho tempo nepoleví. To dává mnoho hereckých příležitostí do té doby pouze blahosklonně hledícímu Ganzovi a já tak konečně chtěl rozumět andělským pohnutkám. Vadí mi mnoho scén, vadí mi jejich zbytečnost, na druhou stranu některé několikavteřinové výjevy (prostitutka, sebevrah) zavánějí téměř genialitou. Celý uzel Wendersových myšlenek nerozmotám. Jinými slovy má můj respekt, nikoli však přízeň. (21.09.2007)

To je jako přednáška filozofie - zezačátku zajímavé, po nějaké době až extrémně nudné. Líbil se mi nápad s anděly pozorujícími lidské osudy a myšlenky, líbil se mi Peter Falk v roli sebe alias poručíka Columba, líbil se mi obraz a atmosféra, Berlín... Ale to pojetí, kdy celé dvě hodiny divák poslouchá tuny uvažujících / filozofujících lidí, prakticky bez jakéhokoli děje, souvislosti a návaznosti, to je bohužel až příliš. To si raději půjdu přečíst Platóna... (30.04.2007)

13.6.08...Zvláštní ,že o filmech tohoto typu nemůžu nic moc napsat přesto ,že jsem naprosto přeplněná krásou. Chápu ,že tenhle "málomluvný" film není pro každého... Já jsem spíše samotářský typ, často zahloubaný do sebe a miluji ticho. Myslím ,že anděl se mě už dotkl ....8.12.08...film jsem dnes viděla v rámci FK. Má druhá projekce a první v kině. Dnes mě film neskutečně bolel.... (08.12.2008)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Lidi na tohle musíte ZPOMALIT! Trochu chápu některá nízká hodnocení - film má docela pomalé tempo vyprávění, je prokládán verši a dlouhými zamyšlenými monology jednotlivých aktérů příběhu "pro sebe". Ale právě tohle je na tom to krásné a geniální - to mě práve vtáhlo do filmu a už nepustilo - to pomalé a vlídné (přitom silné) navození atmosféry. Nádherné obrazy (Marion jde ze zkoušky v cirkuse), skvělá hudba (City and the crime, Cave), ale hlavně skvělá atmosféra (autentický Berlín ještě před pádem zdi) - tento film je pro mě kultovním zážitkem a budu si jej pouštět celý život. Musím ještě pochválit výkon Petera Falka, sám sebe zahrál opravdu hezky. ) Magické dílo a můj nejoblíbenější film (momentálně .)) 10/10 PS: snad nejlepší pasáž je ta, ve které se anděl Damiel snaží pomoci zraněnému motocyklistovi a vnukne mu představu básně, ve které básník zřejmě vyjmenoval nejkrásnější věci na světě - tato část mě naprosto dostává... (18.10.2005)