Lisabonský příběh

Keby som bol ešte na škole, alebo pred školou, tak by sa mi to páčilo viac. Približuje to veľmi hravo strastiplný osud umelca ako takého. Lisabon samotný ( ktorý by mal byť kulisou) je tu ale využitý len z časti. Dominantou sú zvuky, hudba a monológy uvažujúce o stave sveta a umenia. Koniec je príjemne úsmevný a celé sa to nesie vo veľmi príjemnej atmosfére. Len sa na tom už podpisuje zub času. A aj tie myšlienky sú už v digitálnom veku, pomerne zastaralé. Zmenil sa divák. Zmenili sa myšlienky. Najväčšie potešenie pre mňa ale predstavujú Madradeus. Ich hudba je vťahujúca. Kvôli nim som rozmýšľal o tej 4* (09.06.2021)

Ze začátku mě avízo téměř nulového děje trochu odrazovalo. Ale už s prvními minutami mě "Lisabonský příběh" zcela pohltil. Scény v autě, kdy se skrze kameru díváme pohledem řidiče na nekončící asfalt s bílými pruhy, patří k tomu nejnápaditějšímu, co jsem v poslední době ve filmu viděla. Atmosféra Lisabonu pak doslova dýchá z každého filmového políčka. Mohu jen souhlasit s komentářem Aidana - Wenders je opravdu nadmíru vynikající portrétista. To ostatně potvrdil i ve svých ostatních filmech - třeba ve slavném "Nebi nad Berlínem". Nejzajímavější je sledovat počínání zvukaře Philipa v podání Rüdigera Voglera. Vstupem Friedricha na scénu už film trochu ztrácí dech. Každopádně jsem jím byla mile překvapena - rozhodně ani na chvíli nenudil, jak jsem se ze začátku trochu bála. (06.03.2009)

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] (28.07.2022)

Volné pokračování Stavu věci nejen tématem filmové sebereflexe, ale třeba jen postavou jménem Friedrich Murnau - Munroe - Monroe nebo prostředím Lisabonu. Tentokrát neutíká producent, nýbrž samotný režisér, protože ho pronásleduje nutkavá myšlenka, že svět zachycený na filmovém plátně není skutečný, příliš podléhá penězům (show lies, sell love, jak je napsáno na zdi Monroeova archivu). Marně se snaží ignorovat milníky kinematografie a používat kameru jako oko - po vzoru Dzigy Vertova, kterého ve filmu nepřipomíná jen pouhá verbální zmínka jeho jména, ale přímé filmové citace (kdo viděl těsně sobě se vyhýbající tramvaje v Muži s kinoaparátem, ten ví). Hlavní vyprávěcí linie je ale poháněna postavou zvukaře Wintera, kterému se věnuje většina stopáže. To skrze něj je na diváka přenášena atmosféra přímořské země nebo okouzlení zpěvačkou Teresou. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s již natočenými záběry režiséra a při putování poznáváme křivolaké uličky Lisabonu, s jejich lehce načrtlými příběhy. Díky němu si divák velmi silně - ne-li od úsvitu zvukového filmu nejsilněji - uvědomuje filmový zvuk a věnuje mu patřičnou pozornost. Přes všechny klady mi v Lisabonském příběhu chybí hlubší ponor do nitra postav, jako tomu bylo právě ve Stavu věcí. Pohlednicové záběry portugalské metropole, okořeněné o trochu metafyziky, jsou pro mě tentokrát málo. (17.02.2011)

Výborná reklama, která téměř každým svým záběrem zve diváka na návštěvu do Lisabonu. Popravdě řečeno, ne vždy mě tyhle propagace některých kouzelných míst vezmou, někdy se prostě jen nudím a nevidím na nich nic opojného, ale v případě tohohle filmu jsem danému místu propadl. Město (a díky němu i celý snímek) mi přišlo opravdu krásné, dýchalo na mě svojí magií, nabídlo mi příjemné a slunné procházení jeho ulicemi a jako přídavek velkou pohodu. Svůj obrovský podíl na tom má i opravdu výtečný soundtrack, až jsem se divil, že je tam těch písniček tolik, ale jak píšou na imdb, je to napůl i hudební film. Čekání mi přišlo nenucené, ale ta tajemná linka se zmizelým režisérem/zvláštním chlapcem…až do scény s „nalezením“ mi nevadila a zajímalo mě její vyústění, ale právě potom mi film začal docela vadit (a ano, výjimečně jsem si před zhlédnutím nečetl zdejší obsah, kde je zrovna spoiler, že by se za něj mělo vraždit, tím pádem mi nebylo upřeno napětí jako jiným). Dokonce sem tam fungoval i humor a cítil jsem ve filmu i požitek z natáčení jako takového směrem k jeho závěru. Hodnotím solidními 4* a Lisabonský příběh považuju za ještě o něco povedenější než Alici ve městech (víc jsem toho od režiséra zatím neviděl, což v budoucnu plánuju napravit). (25.05.2013)