Blade Runner 2049

První dojmy: něco (srdce, poetika, větší deprese, osudovost) tomu chybí. Jako člověk, který původní film zbožňuje, jsem měl možnost se vrátit do stejného světa po 30 letech a vidět z něj mnohem více než v původním filmu. Bohužel větší záběr obsahem a komplexitou ubírá na osobním prožitku s postavami. Formálně vše odpovídá/cituje originál, ale je to jako srovnávat prózu a poezii. A pro mě je původní film jako báseň... PS: lidé, kteří předchozí film neobdivují mají výhodu PPS:: je to dlouhé a současně je těžké něco vystřihnout // Dojmy po druhé projekci jsou ... naplňující. Očekával jsem, že délka bude napodruhé problém, nebyla. Film má velice silné okamžiky, formálně je dokonalý. Stále v něm nacházím zásadní problém a to nedostatek emocionálních vrcholů jako ve filmu původním a nepříliš meditativních sekvencí. Ale dám tomu pár let, protože i původní BR musí v člověku uzrát a BR49 bude jiný. Překvapivě se mi projevila i hudba jako vynikající a samostatně fungující - Mesa je syntetická hymna budoucnosti. Pokud najdu čas, rád bych se více rozepsal o filmu a jeho obsahu, protože je tu tolik myšlenek, linií, nápadů a rozvětvení. Co je důležité, BR49 navazuje na původní film, rozvíjí jeho myšlenky a pokračuje v nich, je v mnohém věrnější původní knize a především, oproti původnímu filmu se tu obrátili role, svět funguje jinak. Komplexněji. (06.10.2017)

Někde někdo psal, že abyste si plnohodnotně užili dvojku, nemusíte vidět a znát jedničku. Kecal. Čím lépe zažité máte své oblíbené postavy a scény v původním Blade Runnerovi, tím více doceníte spoustu dokonale koherentních náznaků, dějových propletenců a nesmrtelných záběrů, které dvojka buď dokonale upravuje/restauruje, s úctou a noblesou opakuje, či průkopnicky rozvíjí dál svým směrem. Dá se na druhého Runnera nadávat za to, že je příliš pomalý, či dějově doslovný, ale to je pouze problém skalních fandů látky, kteří po nenapodobitelné a neopakovatelné jedničce, která nutno podotknout je jedinečný filmový drahokam, snad čekali revoluci, kterou tady mít nikdy nebudou. Jelikož stejně jako v příběhu uběhlo 30 let a všechno je už jinak, to stejné je po 35ti letech s diváckým očekáváním a vnímáním toho co je "super" a co "není super". Villeneuve se k tomu postavll čelem a z toho co mohl natočil zřejmě nejlepší film letošního roku, který má všechno proto aby ho měly rády masy a zároveň je dostatečně artový, sugestivní a vizuálně kulervoucí s odkazem předchůdce, aby ho zmákli i scifi geekové, potažmo s trochou nadhledu fandové původního příběhu. Ta vypiplanost v každém záběru je patrná už od začátku. To, že režisér miluje původní snímek rovněž. Hudebně fenomenální a mnohem tvrdší, než Vangelisova harmonická ambience, herecky bez kazu (dokonalá Sylvia Hoeks !) a scénáristicky povedené. Nemá smysl hledat v tom megaposlání vyložitelné různými směry s přidavkem filozofična a polemiky. Na to byl původní film. Tohle je skoro čistokrevný "návrat ztraceného syna". V surových dystopických kulisách naší civilizace, která se ocitá ve slepé uličce. Esenciální záležitost a jestli někdo dokázal dát Nolanovu bezemočnímu dokumentu Dunkirku pětku za dobrý střih a zvuk, tak tady to musí být alespoň šestka, protože tohle je Film s velkým F, se všemi nezbytnými propriety. (06.10.2017)

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání? (07.10.2017)

Denis Villeneuve se poměrně precizně držel předlohy. Připravil si pokračování legendárního techno-sci-fi, které si zaslouží pochvalu. Sice tu zapomněl na jakékoliv emoce a tím z filmu udělal chladnou panenku, ale na druhou stranu si tu naprosto dokonale vyhrál s Los Angelesem budoucnosti a ten ve spojení s úžasnou synth-wave hudbou sladil do absolutní vizuální dokonalosti. Takové orgie ve filmu jen tak nenaleznete. Po shlédnutí jsem si vlastně uvědomil, že na toto pokračování jsem si udělal úplně stejný názor jako na původní film. Takže abych si ušetřil tříhvězdičkové hodnocení, rovnou jsem mu napálil čtyři. Vizuálno v kombinaci s hudbou mě prostě donutilo. A to i přesto, že chladnější film jsem dlouho neviděl. (03.11.2018)

Villeneuva fakt muzu (Arrival loni nejvic znicujici bomba), Blade Runner nebyl laska na prvni pohled, ale respektuju a rozhodne zustal v hlave. O to vic mrzi, ze to tady proste neni. Hezka, ale uz fakt onanisticky okrasna Deakinsova kamera, nekonzistentni atmosfera, Gosling ala Drive po tristapadesatyosmy v pribehu, ktery ceri temata, ktera jsme videli i v blatotlackach jako Terminator Salvation nebo Ja, legenda, a strasne moc se neuspesne snazi dolovat emoce. Nejblbejsi je, ze to roubujou na jednicku hrozive na silu a ackoli je Ford skvelej, vlastne je tam uplne k nicemu. Linie s revoluci naivni jak neco od Blomkampa, stejne jako studiova snaha Sony delat worldbuilding potencialni francizy. Plus logickej fail s unosem na konci predposledniho aktu v casinu nechapu doted. Chjo, chjo. (btw. skore usnuti v prvnich 30 minutach hned 3x, v tomhle ta serie drzi konzistenci skvele) (05.10.2017)