Hrabě Monte Christo

Asi nejvěrněji (mnohdy téměř doslovně) natočená filmová adaptace světoznámého románu francouzského klasika Alexandra Dumase staršího. Hrabě Monte Christo je vystavěný na idejích romantismu a toho se drží i filmoví tvůrci. Tragická a nenaplněná láska, výjimečný osud dlouhodobě žalářovaného, vzpoura proti onomu nepřátelskému osudu, vnitřní rozervanost... K tomu režisér Robert Vernay přidává postavu a vzezření ženského idolu Jeana Maraiseho, taktéž s romantickými prvky ve stylu oblékání... Dumas však tvořil především pro široké masy (byl nejčtenějším - a také velmi bohatým - autorem své doby) a tak sepsal osudy Edmonta Dantése alias hraběte Monte Christa především jako dobrodružný román, sice na základě historických faktů a se spektrálním pozadím doby (známá je jeho tvůrčí spolupráce s historiky), ale pořád s rastrem čtivosti a prožitku čtenáře... (tomu odpovídají i romanticky ozvláštněné výjimečné dějové peripetie...) A duch Dumasova Monte Christa se dá nalézt i v této nadmíru povedené adaptaci... Tohle je zlatý fond francouzské kinematografie... (27.09.2008)

Kdo v dětství či mládí poctivě nepřečetl, je ochuzen, neb fantazii jedním dechem čtených příběhů Edmonda Dantese a abé Fárii nepřekoná žádný film. Ale pokud se k ní nějaký přiblíží, je to právě tento Cristo s Maraisem. Film na něm stojí i padá, ale v tomto případě tedy stojí pevnýma nohama na zemi. Žádné další zpracování už ve mně nerozechvělo to, co v mládí knížka a posléze velkolepé romantické zpracování. Nyní už z toho trochu dýchá stáří, sentiment, dobové herectví. Moc ušlechtilosti, sentimentu, zrady, falše, zbabělosti, ale stejně je to moje jednička. Poctivé stavby, města, kostýmy. Selky nesou v koších pravý pórek a cibuli. Co se mi líbilo byly balíčky peněz převazované stužkami. Mercedes, Montego, Elba, Napoleon. Zápletka notoricky známá a tak stačí jen se ponořit do děje a uchváceně sledovat drama lásky a zrady, jak nám je před lety vykreslil pan Dumas. Abé Faria důstojný, nezlomný, asketický. Vznešený, pro tyrany nepohodlný. „Má nenávist mi nedovoluje zemřít.“ Krajinky ve filmu jako od Renoira, kamera si hraje s přísvitem a barvami jako impresionisté. Marais se pomstí, spravedlnosti je učiněno zadost, bože díky za taková pohlazení. (27.09.2008)

První barevná filmová adaptace románu. Film (dvoudílný jako kniha) přibližuje Dumasovo dílo, pro všechny jeho čtenáře může být vizualizací představ, jež si - tak jako já - během čtení o Edmondu Dantesovi učinili. Pozdější adaptace, neměly vždy nejštastnější ruku na výběr hlavního představitele (rozhodně ne Depardieu, i když Donutil jej dabuje skvěle) (21.05.2023)

Klasická adaptace klasického románu. Jsou filmy, kterým jejich stáří propůjčuje zvláštní nostalgické kouzlo, neboť patina doby, o které vypráví, je násobena patinou doby, ve které vznikly - a kdysi se mi zdálo, že "Hrabě Monte Christo" s Jeanem Maraisem v hlavní roli se mezi tyhle klenoty nezařadil ... že vyprávění je trochu zkratkovíté, zjednodušené a povrchní - jakoby ustrnulo v čase a ztratilo tak kontakt s progresivním jedenadvacátým stoletím. Nicméně teď znovu objevuji jeho starosvětskou poctivost a cit pro SPRAVEDLNOST, neboť pomsta (na rozdíl od knižní předlohy) není přemrštěná, ale zcela adekvátní ... a nesráží tak mé sympatie k Edmondu Dantèsovi jakožto neprávem vězněnému kapitánovi obchodní lodi Faraón. Krom toho poznenáhlu přibývá dní, kdy mě milé jedenadvacáté století silně irituje, neb se mi zdá, že naše "západní" civilizace to se svými pozoruhodnými, prý liberálními nápady silně přehání - a kope si tak vlastní hrob pozlacenou lopatou. Tudíž se ráda ohlížím do filmové minulosti za oněmi zromantizovanými a zidealizovanými časy, které ctili tradičnější pohled na lidské společenství - a kdy láska a čest a právo nebyla jen prázdná slova. (26.11.2012)

Podle mě nejlepší zpracování knihy... Především kvůli nesprasenému závěru (sláva hurá), kdy konečně někdo nebyl přehnaně invenční, nevymýšlel žádné koko..., totiž koniny, ale přidržel se předlohy. Dantès konečně vypadal, jak jsem si ho kdysi v šerém dávnověku při čtení knihy představovala, což ani Caviezel ani Depardieu, při vší uctě k nim, nesplnili. A ačkoliv byly oproti předloze vypuštěny nějaké osoby (Valentina, druhá paní de Villefort, paní Danglarsová, Maxmilian Morrel) a tím samozřejmě i jejich osudy a tudíž některé linie knihy a některé postavy byly pro změnu sloučené do jedné (Danglars a Caderousse), stejně se někteří v záplavě osob nevyznali ani tak (viz diskuse), takže zřejmě udělali tvůrci dobře. A když už jsem projevila shovívavost při úpravách, které provedli v MGM s mým oblíbeným Quo vadis, při natáčení velkofilmu podle nepochybně kvalitnější předlohy Henryka Sienkiewicze, projevím ji i zde, protože také francouzským filmařům se adaptace přeslavného románu A. Dumase st. velmi povedla. (06.09.2012)