Idioti

Partia slušne zabezpečených dánskych yupíkov opustí na pár týždňov zabehané stereotypy svojich zamestaní, rodín a vzťahov. Nasťahujú sa do vily patriacej strýkovi jedného znich, kde cez deň prebývajú squatovým spôsobom (spánok pod dekou, či spacákom na holej zemi, beznábytkové zariadenie). Cieľom ich zgrupovania je hra na toálnych idiotov- predstierajú debilov, downov, imbecilov, pričom jednému z nich (vždy inému) pripadne úloha sprievodcu. Humorné polohy, sa striedajú s vážnejšími. Anarchistická zábavka dobre zabezpečených intelektuálov, odôvodňujúca sama seba hľadaním "idiota v sebe" odvaha plkajúcich rozumbradov končí na prahu ich rodiny, či práce. Jediný, kto je schopný správanie postihnutého preniesť domov, je niekto, kto sa do komunity nedostal na základe presvedčenia o potrebe prejavenia debilizmu v nás ale v dôsledku silnej psychickej traumy. Veľmi presvedčivé a silné dielo prestriedavané komentármi jednotlivých aktérov z časového odstupu. Film nenudí a zároveň vyvoláva rôzne otázky pri rozvíjaní tých základných - je normálnosť idiociou?, nie je prejavenie idiocie vyjavením slobody v jej nescenzurovanej a od konvencií nezviazanej podobe?,a hlavne: ako ďaleko sme schopní zájsť pri uplatňovaní vlastného názoru? (21.02.2005)

Raz sa Lars Von Trier a Thomas Vinterberg zahrali na poriadnych Idiotov a vymysleli hnutie Dogma. Napísali jeho desať prapodivných pravidiel, aby pôsobili ešte ako väčší idioti a presne podľa nich natočili film Idioti. Vzhľadom k tomu, že boli zároveň aj dobrí režiséri a scenáristi, natočili kvalitné filmy. Ak vás nebude baviť dej Idiotov, môžete sa pri ňom zabávať práve identifikovaním oných pravidiel. Mne sa film páčil práve kvôli tomu, že Trier vie točiť a mal k dispozícii kvalitný scenár. Nejaké pravidlá na to nemajú príliš veľký vplyv a že ide zároveň aj o spoločenskú provokáciu ma nijako neuráža, práve naopak. (20.07.2012)

Jednou jsem takhle při pročítání Housera narazila na pár slov k právě promítanému staršímu filmu. A tak jsem tehdá ve svých cca 15 letech šla úplně samotinká do Kina Praha, sedla si do skoro prázdného sálu a shltala celý film "z jinýho světa" až do konce. U pornoscény jsem samozřejmě dělala, že tam nejsem. Zlatý časy. (25.04.2011)

Tak jsem se rozhodl, že tomu Trierovi ještě šanci dám, i když už mě dvakrát strašně zklamal. Asi jsem měl sáhnout po něčem jiném, než po Idiotech, každopádně mě z těch mnou neviděných Trierových filmů zaujal nejvíc, už jenom kvůli tomu, že jsem doufal v to, že celé to předstírání idiotů zde bude mít nějakou hlubší myšlenku. Že se na plátně bude zdánlivě dít prd, ale to prd ve skutečnosti bude ve skutečnosti říkat hlubokou myšlenku, která vám úplně změní pohled na ten film (jako se mi stalo u Spring Breakers). Bál jsem se zbytečně, mělo to myšlenku, která bohužel byla naprosto stupidní. Ta je zhruba taková, že skupinka intelektuálů si tu hraje na idioty a díky tomu žijí neomezeně a absolutně svobodně, naprosto odříznutý od svých blízkých, ale žijí si taky naprosto šťastně (což už samo o sobě zní hloupě - to opustíte všechny svoje nejbližší jenom proto, abyste žili úplně svobodně? ten film to tak sám říká). Jenže povinnosti a tlak světa okolo nich jim nedovolí být idioty na věky a tak se musí vrátit do šedé reality. Všichni. Ende. Nezlobte se na mě, ale je to strašně hloupé. Ano, člověk nemůže být úplně svobodný, protože kdyby byl, choval by se, jako ty hovada v tomhle filmu. A že bych je označil za nějaké kladné hrdiny, to fakt ne, naopak, lezli mi strašně na nervy a nenašel jsem si k nim žádné sympatie. Sice je na tom filmu vidět, že Trier ho má promyšleny a že věděl, co chce říct, podle toho taky vedl celý film a kdyby mi myšlenka toho filmu nepřipadala blbá, asi bych byl i spokojený. Ale takhle prostě jinak nemůžu. Nějaký kus filmařiny tam sice byl, i když mě Dogma 95 nikdy neoslovila, tady se na to celkem i dívat dalo, ale ten film je opravdu strašně hloupý a strašně asociální. Triera mi asi nikdy nesedne, asi něčemu ještě šanci dám, ale zatím to je jedno horší jak druhý. Nebo má jenom smůlu při výběru. Slaboulinké 2* a to neslibuju, že to časem neshodím na 1*. (12.10.2019)

Tolik vrstev falše, až je to zajímavě znepokojivé: Herci předstírající normální lidi předstírající postižené. Syrová forma hraného filmu předstírající dokument. Jiní herci předstírající(?) napálené. Manipulativní hovádko si hraje na filosofa. Manipulovaní nešťastníci si hrají na rovnocenné partnery. Dětinská recese je vydávána za hlubokomyslnou obžalobu společnosti. Typologie situací, charakterů a vztahů ze všeho nejvíc připomíná pionýrský tábor s ponižujícími „sociálními hrami“ nebo prostředí sekty; různě nalomené dušičky tu můžou na chvíli najít únik i jakousi formu terapie, iluzi smyslu, náhradní empatii, ale v kontaktu s realitou – reálnými postiženými, skutečným „měšťáckým“ světem – se iluze bortí, sebevědomý vůdce se proměňuje ve vzteklého nedůležitého fracka, z „je nám tu tak dobře“ zbývá jenom prázdnota a zjitřené emoce. Nekouká se na to příjemně, ale vytahuje to na světlo málokdy zobrazované spodní proudy lidství a mezilidství; Idioti mě proto oslovili víc a připadají mi smysluplnější než Prolomit vlny i Tanec v temnotách, i když je z nedostatku jemnější škály hodnotím stejným počtem hvězdiček. (14.07.2017)