Škola hříšníků

Hodně zdařilá výpověď o generačním vzepětí let šedesátých, která je napsaná a natočená tak dobře, že by bylo hříchem nazvat ji průhlednou moralitou. Protože zde nejde o nějaké povrchové nedostatky systému, na niž je třeba upozornit, aby socialismus zase postoupil o nějaký ten krůček vpřed, ale naopak Hanibal překvapivě vyzývá k principiálnímu boji. Scénář zdařile pracuje se symbolickým rozměrem - škola hříšníků se stává nápravným zařízením ne delikventů, ale společenských neduhů, které v člověku zanechávají hluboké stopy, pod morálním vzorem vymýcených skautských hodnot a okázalým vzýváním svobody a důvěry vzniká nový člověk, aby jej "druhý" vstup do života kompletně semlel. Nedotknutelné hodnoty se ukážou býti nebezpečnou odchylkou s níž si společnost neví rady a raději ji vrací zpět do bezpečné izolace, odhalená přetvářka a strach před vlastním svědomí překonají mateřský vztah a přispějí konečnému verdiktu. Zůstane pak brána ústavu jako poslední naděje nadále otevřena, nebo jediný "exemplární příklad" který tvrdě narazil sebou stáhne všechno, co bylo vydobito? Je tak vytvořena provokativní inverze světa venku a uzavřeného ústavu těch, kteří se odchýlili a jen v ní už lze spatřovat nelítostný kritický postoj. Plastické uchopení tématu je viditelné i v neustálém prolínání tří krizových linií: soukromé tragédie vznikající na pozadí rozpadlého vztahu rodičů, osudového nedorozumění na pracovišti a snah ředitele ústavu obhájit vlastní metodu před inspekcí i před sebou samotným. Na konec se sluší zmínit velmi přirozený a procítěný výkon Ladislava Potměšila, který postavu nesmírně pozvedává nad pouhou úlohu morálního imperativu. Nápomocné jsou i autenticky působící dialogy vzdálené jazykové vyšperkovanosti řady dobových mládežnických filmů, i když do nich mnohdy vstupují hlubší myšlenky a trefné postřehy. I když film nakonec nevyjadřuje život a problémy dobové mládeže tak bezprostředně jako Formanovy snímky, dotýká se působivě dobových dilemat a podstaty generačních rozcestí, na nichž nalezly úrodnou půdu i ti nejvýraznější tvůrci nové vlny. (02.06.2013)

Tak asi nejhorší je přečkat úvodní skoro tři minuty odporných pazvuků, pak už to jde. Tyto pazvuky sice ve filmu ještě uslyšíme, ale již mají alespoň melodii. Mladý Potměšil hraje dobře, ale scénář skáče zbytečně zpět do domova, i když se dění tam hlavní postavy netýká. Celkově mne to nijak moc nezaujalo, hlavně scénář se mi zdál hodně slabý. (03.07.2018)

Dlouhá míle, toť ústřední motiv textu hned dvou, tempově a náladově tolik odlišných písní Karla Hály, které doprovázejí kluka Pepíka Adamce na cestách. Několikrát z polepšovny do svobodnějšího a snad i lepšího života a opět několikrát zpátky... Hanibalův snímek s problematikou nelehkého života mládeže v 60. letech se sice nevyrovná legendárním Starcům na chmelu ani Helgeho Prvnímu dnu mého syna, ale spolu s několika dalšími obdobními snímkami z téže doby tvoří zajímavou součást komplexního pohledu filmařů na tuto problematiku, tentokrát skrze prostředí chlapecké polepšovny. Nejlepšímu odchovanci se dostalo štěstí nasbírat za příznivé chování 100 bodů potřebných pro propuštění, jenže postačí to na přípravu do běžného života? Život totiž bývá někdy i nespravedlivý, stačí jedno malé šlápnutí vedle a člověk "vybouchne". Pozor, SPOILER!Z průměru snímek pozvedává mimo jiné pohnutka k zamyšlení, když se jedním z těch "školních hříšníků" stává vedle řady kluků i sám ředitel jejich ústavu, nucen pro jeden takový "výbuch" odejít ze své funkce... aneb nikdo není svatý.Konec spoileru. V hlavní roli odvedl pozoruhodný výkon teprve 20ti-letý Ladislav Potměšil; je docela překvapením, v jakých kvalitních filmech (Transport z ráje, Strach) tento herec známý především z příšerných komedií let 80. a 90. začínal. Atmosféru 60. let ve filmu podtrhuje skvělá muzika Orchestra Karla Duby. 80% (27.11.2017)

Na rozdíl od distributora se domnívám, že film je výraznou kritikou morální krize společnosti. Jasný odkaz na to, že vítězí lež, nečestné jednání a nepoctivost, snad ani jeden z těch ptakopysků, kteří píší oficiální distributorské obsahy, nemůže považovat za něco jiného, než kritický pohled na úpadek morálky. Ale mezi distributory je možné vše. Hlavně na CS Filmu. Tam je zřejmě podmínkou pro napsání obsahu nedokončené základní vzdělání a totální absence znalostí filmu. Ale snímek samotný nemůže za literární impotenci distributora. Škola hříšníků je dobře napsaná i zahraná. (31.03.2013)

Jiří Hanibal se v šedesátých letech vydal. Jeho filmy o dětství, mládí a stáří snad nenechají chladným nikoho, kdo se kdy zplna ponořil do života, aniž by se předtím přesvědčil, zda stojí před hlubinou či mělčinou. Romantickou variaci na antické drama Malé letní blues mám rád pro její atmosféru, založenou skvělou kamerou a hudbou, které patinují prázdninové jeviště zcela neodolatelně a z poněkud nesvých hereckých pokusů vytvářejí cosi příbuzné tamější vodní hladině či lesní bariéře. Škola hříšníků je podstatně vážnější, hlubší, ač i v ní jde o tutéž odvahu zahledět se do vlastního odrazu v neklidném vodním zrcadle. Díky množství dějišť, paralelních dramat a důkladných osobnostních vhledů však šířeji postihuje moderní společnost, odhalujíc její (snad) nejcitlivější slabiny – generační rozpor (zdůrazněný pozdním uvědoměním promarněných vlastních mladých let) a pověst co konvenční osobnost. Potměšil zde dokonale vystihuje ten šok prvně se otevírajících očí, které se neporaní o světlo (jež božské již dávno znají), ale o tmu, která dospělý svět neobestírá, ale z něj vyvstává, a Brzobohatý seznává, že na jeho dně je poušť. V závěru oba zakoušejí týž pocit věznění, který dotvrzuje, že jsou v podstatě identičtí a že se nemýlí, přestože si – ve snaze zachovat si zdravý rozum – namlouvají, že „život je jinde“. PS: Zvláštní, ba prazvláštní, nepochopitelnou náhodou je, že hlavní hrdina vypadá téměř jako jiný muzikální chlapec z jiného domu v ulici U Lužického semináře, který se narodil právě v tom roce, kdy byl tento film natočen. Chyběl je déšť a předpověď by se vyplnila zcela. (11.03.2017)