322

S Hanákem to mám jako na houpačce - jednou natočí jeden z nejsilnějších filmů všech dob (Obrazy starého světa) a pak natočí něco, co sice vizuálně zaujme, ale zároveň je to sotva koukatelné (Deň radosti). 322 jsem se bál, ovšem nakonec jsem docela spokojený. Nejvíc samozřejmě zaujme Hanákova svérázná forma, která spíš připomene experimentální film. Buď vám sedne nebo ne. Mě docela sedla a nemálo obrazů mi přišlo zajímavých, každopádně kameru ten film má skvělou. Asi i proto jsem se moc nenudil, ovšem než jsem nějak pronikl do příběhu, trvalo mi to. Nakonec se mi to ale povedlo a kvůli tomu bych 322 označil za docela povedený film. Navíc i ten příběh měl něco do sebe a i když mě původně nudilo vyprávění příběhu exmanželky hlavního hrdiny, tak později mělo v příběhu svoji funkci a postaralo se o nějaký silnější dojem. Své chyby to ale má, ne že ne. Původně jsem chtěl dát silné 3*, ale jestli jsem správně pochopil konec, tak kvůli němu tu slabou 4* dám rád. (22.07.2020)

Bezesporu zajímavý film. Svojí stavbou sice poněkud komplikovaný, ale zato výborně zahraný a natočený. Zajímavým prvkem je oddělování postav záběrech různými věcmi - zrcadla, nohy od židle apod. - symbolizující vzájemné odcizení postav a lidí a bourání těchto bariér zase cestu člověka jednoho k druhému. (11.07.2009)

Může za to samozřejmě moje nedovzdělanost, ale nikdy bych si neuměl Lohniského představit v takové posmutněle vážné roli (rozumějte pouze s humorem sladkobolným), ve které mu to ovšem velice jde. Některé snímky nové vlny zaujímají své místo ve světě díky novému a neprobádanému obsahu uvolňujících se 60. let, jiné jsou experimentálními zajímavostmi na poli formálního pojetí. 322 patří se svou lehce kafkovskou zápletkou spíše mezi ty druhé. Místy velice příjemný úlet střídající se střihové dynamiky, vložených titulků, až násilně-snových scén, jakéhosi slovenského bezčasí, československé nátury a s několika "hustými hláškami", řeklo by se divácky. (20.04.2023)

Panoptikum bratislavských postavičiek, ktoré pozostáva z predabovaných českých hercov a poľskej herečky (čo ale nevadí, však to robil aj Jakubisko), bolo trezorovým filmom, nielen pre podozrivú nejednoznačnosť príbehu. Ide tiež o rafinovanú kritiku režimu, kde sa nerieši typická nesloboda, skôr nezmyselnosť vtedajších inštitúcií. Od vrátnice, ktorá stratila aktovku. Cez nemocnicu, ktorá nechce prezradiť diagnózu. Až po cintorín, ktorého správca nevie nasmerovať ku správnemu hrobu, tak ponúkne hrob s podobným menom. V spiatočníckych zákutiach tejto spoločnosti sa tvorcovia snažia nájsť zmysel bytia. Naschvál nepíšem zmysel života, lebo nejde ani tak o metafyzické veci, ako o zmysel majetku, vzťahu, zamestnania, ... Najslobodnejší je chalan z ulice Brčkavý, ktorý nič nemá, ani nič nepotrebuje. Ľahko si získa pozornosť ostatných, lebo protiklady sa priťahujú. A to aj robí film zaujímavým. Všetky tie tváre v dave, miznúce a znovu sa objavujúce, ako objekty pod snehovými vločkami. (13.10.2022)

Pán Lauko to nemá ľahké. Je rozvedený so stále atraktívnou ženou, s ktorou musí stále žiť pod jednou strechou. Tá po ňom chce však stále peniaze a má mladého milenca. Ku šťastiu mu nepridá ani diagnostikovaná choroba a ako to už býva, bude ešte horšie. Preto je s podivom, ako sa na 322 dobre pozerá, ako pozvoľne plynie. Poteší Lohnický tentokrát ako sympaťák vyvolávajúci v divákovi súcit. Pol boda navyše za starú Bratislavu, samozrejme. (16.12.2014)