Anihilace

Bioložka Natalí ekosystém odhalí! Garland káže o sebedestrukci na molekulární úrovni a přitom pije víno, které si vyššími smysly a vizuálním buketem sice hraje na luxusní odrůdu, ale kvalitou je někde u průměrných epizod The Outer Limits.. Výklady se to na sociálních sítích jenom hemží, takže přihodím i svůj (pozor, následující text vyzrazuje děj). Když pětičlenné kowomando inženýrek nakráčelo vstříc neznámému smrtelnému nebezpečí ozbrojené automaty, ale bez přileb (!), nebylo to proto, aby měly pěkné hlavy, ale proto, že to všechno bylo podobenství nevěry, kterou při vzplanutí základních pudů provází iracionálnost. Když se doma v úvodu objeví zmatený Kane, o nevěře své partnerky Leny už ví a udělalo to z něj jiného člověka, než kterým byl doposud. Zároveň slouží jako pozvánka, kterou sama sobě poslala jeho žena, aby se mohla vydat na odyseu, jejíž druhotným cílem je vyrovnat se s hříchem. Zbylé čtyři ženy jsou kamarádky, které ji od nevěry odrazují, nebo ji naopak kryjí a problém, do kterého je zatáhla, ovlivňuje i jejich životy. Prvotním cílem je dorazit k dlouhému, pevnému, žulovému majáku. Ano, jedná se o falický symbol, metaforu vyvinutého přirození jejího vědátorského nabíječe. Povšimněte si, že v rámci klamání tělem je maják bílý (no, možná je tak i normálně, aby byl na pobřeží dobře vidět). Zde dochází k vyvrcholení, kdy Lena najde titěrné ostatky svého manžela krčící se uvnitř obřího lighthouse penisu, zavrhne své egoistické nevěrné nové Já a maják chtíče a sexuálního uspokojení se proměňuje i se svým okolím v popel vzpomínek a viny. Nakonec se Lena a Kane setkávají a po prodělané zkušenosti už ani jeden není tím člověkem, co předtím.. Ha! A teď mi to zkuste někdo vyvrátit! (20.03.2018)

Kdo by to čekal, že by se z nenápadného snímku mohl vyklubat tak skvělý film s originálním nápadem a sázkou jen na hlavní ženské postavy. Film se sice rozjíždí pomalu, ale tím vás postupně vtahuje hlouběji a hlouběji do děje, stejně jako aktérky, které jdou do samého středu neznáma. Konec mě opravdu uchvátil a to nejen atmosférou a příběhem, ale hlavně hudbou, která neskutečně dokonale pulzovala a skvěle pasovala do nově se vytvářejícího ekosystému. (05.04.2018)

Některé filmy vlastně stojí za to si odložit na dobu, kdy pomine PR masáž, vlna recenzí i výkřiků na sociálních sítích a databázích. Člověk pak k nim může přistoupit do značné míry oproštěný od balastu ohlasů i očekávání. Zrovna "Annihilation" je případ díla, kterému právě čistá a otevřená mysl nejen prospívá, ale do značné míry ji vyloženě vyžaduje. Nejedná se totiž o sci-fi zakládající si na vědecké věrohodnosti, ale naopak na čirém úžasu z nových světů a forem, přičemž diváky vybízí k ponoření se do nich. Podoba fauny a flóry zde může evokovat apokalypticko enviromentalistické vize Hajaa Mijazakiho. Jenže na rozdíl od jejich ekologické logiky příčiny a následku, potažmo snahy posunout se z parazitismu směrem k symbióze, zdejší svět nemá logiku, smysl či cíl. Jeho jediným principem je asymilace a transformace bujením. Garland do své volné adaptace stejnojmenné předlohy vnáší motivy ztráty, sebedestrukce a současně doplňuje páteř možného výkladu celého vyprávění jako metafory pro turbulentní dynamiku vztahu dvou lidí a jejich složité cesty zpátky k sobě, přičemž na konci oné cesty nevyhnutelně nemohou být stejní jako na začátku. Nicméně nejen díky své záměrné enigmatičnosti "Annihilation" nejlépe funguje jako expedice do jiného světa, který je právě díky své groteskní monstrozitě, zneklidňující nestálosti i přízračné kráse nebývale podmanivý. V dnešní záplavě blockbusterů vydávajících se na nové planety, které ale zůstávají příjemně konvenční, se Garlandovi podařilo navrátit do filmu element fascinovaného úžasu. (25.09.2020)

Vždycky jsem měl pro scenáristickou tvorbu Alexe Garlanda slabost a Ex Machina mě utvrdila v tom, že tenhle autor ví, co dělá a dokonce je nejen schopný scenárista, ale i režisér. Annihilation mě ale minulo. Není to o tom, že bych nechápal, co chce autor říct, ale zvolená forma mi nesedla. Areu X, do níž se postavy vydají hledat pravdu, kamera jakoby rozpíjí, aby zvýraznila její snovost. Potud dobře. Ale samotný prostor je poměrně fádní a navzdory solidnímu rozpočtu toho příliš nenabízí. Příběh obsahuje hned několik zajímavých odboček (tíže z nevěry, ztráta času v zóně), ale ani jednu hlouběji neprozkoumává. Jsou tam buď proto, že byly součástí knižní předlohy, nebo chtěl Garland poměrně prostou základní kostru něčím ozvláštnit, ale už nenašel hlubší zapojení. Konec je sice odvážný a rozhodně se široce vyhýbá mainstreamu, ale to nutně z Annihilation ještě nedělá dobrý film. Dvakrát tolik, když je "překvapivá" pointa dopředu odhadnutelná (navíc nemá vlastně pro děj hlubší význam, neboť její nositel není aktivním hybatelem děje). Pokud to srovnám s podobně osobitou Fontánou, která stála víceméně stejné peníze, vychází mi z toho Annihilation jako chudší sci-fi kousek, kde bych určité prvky obdivoval u začínajícího autora, ale na někoho Garlanda formátu je to na můj vkus až příliš vnitřně vyprázdněné a strojené. Z možné sci-fi roku se tak nakonec vyklubal film, z něhož stojí za citaci pouze geniální scéna s "lidským hlasem". To je jednoznačně moment, který si zaslouží své místo v historii sci-fi žánru. Pro mě zklamání srovnatelné s pocity, jaké jsem měl u sci-fi Mute od Duncane Jonese, což je shodou okolností také film, který má na sobě nálepku Netflixu. (14.03.2018)

Hard sci-fi hypnóza v přímém přenosu; jestli tohle někdy převedou do virtuální reality, bude pro smrtelníky zatraceně těžký odcházet z Oblasti X po pouhých dvou hodinách... Je to jako ponořit se svébytného, zcela neprozkoumaného vesmíru plného křišťálových stromů, éterických srnců a svatebních kapradin, a nechat se unášet magickým průzkumem za ruku se sexy vykulenou Natálkou. Jenom nezapomenout tu M-16ku. Dlouho mě tak z kombinace úchvatných obrazů, hudby a těžkého příběhu nemrazilo. Co se provázanosti s knižní trilogií (Anihilace, Autorita, Adaptace) týče, tak jsem sice zatím pouze v její polovině (u Šéfa ze začátku), už teď ale mohu říci, že film je jen nesmělým škrábnutím po jinak nesmírně rozvětveném povrchu a hlavně košaté a dechberoucí psychologii postav. Myšlenkové pochody prostě na kameru jen tak nenatočíte... Hraný snímek pak pochopitelně nelze vystavět na setrvávání a prozkoumávání v podstatě jednoho místa, a tak zde přirozeně dochází k okleštění explorativního děje na úkor akce, což ale zručně oddirigované filmové Adaptaci vůbec nevadí, a ani nemusí. Jiný formát si holt žádá odlišný tvůrčí přístup, a za sebe nyní prohlašuji, že se tenhle kříženec Stalkera, Fontány a Vetřelce povedl na výbornou. (12.03.2018)