Normální autistický film

„Neberme autismus jako lékařskou diagnózu. Pokusme se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a stresu a přehlížet absurdity moderní doby, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid, tedy podmínky, které kdysi bývaly normou?“ Miroslav Janek o autistech a svém filmu. (11.10.2017)

Ještě před filmem jsem všechny děti z filmu znal, tedy znal, viděl jsem s každým z nich rozhovor v pořadu Přicházíme v míru od Michala Roškaňuka. Díky tomu jsem o filmu věděl a také se na něj těšil. Je jen dobře, že podobné filmové dokumenty vznikají a vnáší tak alespoň trochu osvěty do společnosti, která si myslí, že každý autista vypadá jak Rain man. Samotný film je bohužel hodně zkratkovitý (při klasické délce to ani jinak nejde), jednotlivé děti dostávají málo prostoru a nevyniknout jejich charaktery. Jde spíše jen o několik vět a pak střih na další dítě a tak stále dokola. Přesto Normálnímu autistickému filmu naleží čtyři poctivé hvězdy, především za obsah. Pro zájemce o tohle téma nezbývá než jen doporučit (opět) pořad Přicházíme v míru (součástí Duše K v divadle Kampa). U rozhovorů s dětmi se leccos přiučíte a také se výborně pobavíte. (11.05.2018)

Fascinující vhled do světa autistů přináší Miroslav Janek. Pochopení "našeho" pojetí vesmíru autistům někdy připadá nemožné, jejich smysly bývají často zahlceny, nevědí, jak s námi komunikovat, a přesto tu jsou a častokrát jen zůstanete v úžasu nad hloubkou jejich myšlenek a schopností. Hodnotím o třídu výše než další "autistický" film MFF Karlovy Vary 2016, americký snímek Animovaný život o Owenovi, mladém muži s fascinací pro pohádky Walta Disneyho. Na prahu pěti hvězdiček. (03.07.2016)

Normální autistický film nechce šířit osvětu a provádět diagnostiku Aspergerova syndromu. Pro Janka nejsou „aspici“ pacienti, vůči nimž může většinová společnost zaujmout pouze ochranitelský nebo soucitný postoj, nýbrž rovnocennými parťáky a jedinečnými osobnostmi, jejichž neotřelý způsob uvažování se může stát inspirací také pro ostatní. Vnímavý přístup se projevuje i ve stylistické různorodosti jednotlivých medailonů, uzpůsobených povaze daného autisty. Scény s nihilistkou Majdou v sobě mají zvláštní syrovost a doprovází je dívčino rapování. Momentky s Marjam a jejím mladším bratrem Ahmedem jsou nasnímány se stejnou živostí, jaká je vlastní oběma dětem. Když vidíme Denise, ve zvukové stopě zpravidla slyšíme jeho hru na klavír atd. Nejenže mohou být „aspici“ zásluhou zvoleného přístupu sami sebou, ale film navíc přejímá některé jejich rysy a nenásilnou a hravou formou nás vede k tomu, abychom realitu sami vnímali očima autistů. Ukázat děti s Aspergerovým syndromem v jejich přirozeném prostředí a ve chvílích, kdy se cítí dobře a mohou být samy sebou, je možná nejlepším způsobem, jak druhým přiblížit jejich svět. Právě to bylo Jankovým cílem. Proto také ve filmu nevystupují žádní odborníci, kteří by nás naopak vedli ke vnímání autismu jako lékařské diagnózy. Autismus sice nelze vyléčit, ale lze přispět k lepšímu začlenění autistů do společnosti. Třeba s pomocí chápavých filmů jako je tento. 80% (18.12.2016)

Na začátku dokumentu je nám řečeno, že autista netrpí, protože je postižený, nýbrž proto, že je neurodiverzní, nicméně svět je vybudován pro neurotypické. Tomu je podřízeno i jeho zaměření, které schválně naprosto vynechává jakékoli lékařské hledisko problému, nýbrž se snaží nahlédnout do neskutečně barvitého, neurotického a přitažlivého světa, který tak nějak dává vlastně větší smysl než ten pragmatický, reálný. Janek si tak sice umetl pohodlnou cestičku, ve které jen snímá aktéry, aniž by měl nějaké větší tendence stavit před ně nějaké nosné situace a roztomile není schopný zastřít fakt, že autistům jejich uzavřené mikrosvěty prostě závidí, ale ono se mu vlastně není co divit. "Jsem ti ten plakát udělal takovej uměleckej. Ty takový blbiny děláš, ne?" (13.02.2018)