Zagros

Viděl jsem spoustu rozhovorů v pořadu Přicházíme v míru u Duška a všechny byly super. Obohacující, silné, úsměvné a především pozitivní. Pozitivní i přesto, že se prakticky neustále hovořilo o problémech autistů a rozdílech autistů a normálů. Částečně z něj a z jeho hostů vyšel také Normální autistický film od Miroslava Janka, pro zájemce za pozornost určitě stojí. Tak daleko, tak blízko je slovenský dokument na stejné téma z roku 2014. Formálně je to průměrný dokument, které spíše jen pozoruje a je zařazením časosběrný... točilo se sedm let! Nesedlo mi jen neustálé přeskakování z dítěte na dítě. Zbytečně to rušilo a vytrhávalo z pozornosti. Když už jsem se naladil na jedno dítě a rodinu, střih a byl jsem u jiné rodiny s jinými nároky a jinými problémy. To je ale asi jediná výtka. Obsahově je to totiž síla. Opět zobrazuje autistické děti a tentokrát nejen ty vysokofunční autisty, ale také ty, které není možné zapojit do naší běžné společnosti a potřebují speciální a neustálou péči. Největší uznání si zaslouží rodiny a rodiče, kteří se o autisty starají. Ty finanční, fyzické i psychické nároky a vypětí jsou obrovské, smekám před nimi. Navíc největší síla dokumentu je v tom pozitivním vyznění. Když opravdu chcete, dokážete změnit svět a udělat i pro autistu krásné místo na světě. „Na Slovensku není místo, kde by se o autistu mohli postarat. Budeš si ho muset postavit!“ No a jeden otec se do toho dal a ze zchátralé školy v malé dědině vybudoval centrum, které se dokáže starat o deset autistů. Ti tam fungují, téměř nemají své záchvaty, jsou spokojení a občas se usmívají. Mně nezbývá než před tím člověkem smeknout.  Pro zájemce: https://takdalekotakblizko.forfilm.sk/

Manillaköysi je finský pokus o válečnou komedii, který vyšel tak napůl. Jde o zfilmování populárního finského románu z roku 1957. Ten byl založený na absurdních válečných historkách, které si vyprávěli vojáci na cestě vlakem na dovolenou. Filmový tvůrci to zkusili jinak. Stvořili příběh jednoho vojáka a nechali ho ty historky prožívat. To se bohužel neukázalo jako nejlepší řešení. Film jako celek nedrží pohromadě a rozpadá se právě do jednotlivých scén. Některé jsou lepší, jiné horší, ale dohromady to moc nefunguje. Občas jsem se pobavil a především kontrast „studených finských čumáků“ k některým absurdním situacím stál za to. Finština jako méně rozšířený jazyk se také dobře poslouchala a krátká délka filmu prospěla, ale i tak to nemělo spád a ten správný drajf. Některé situace nebyly ideálně vypointované, Francouzi jsou stále jiná liga. Ale za exkurzi do Finska jsem rád, také oni umí a vyvíjí se. Z nových věcí mě více pobavil například film Sisu. Jeho tvůrci určitě Manillaköysi v mládí viděli a minimálně tématem a lehce žánrem válečné komedie se inspirovali.

Édouard Molinaro překvapil hned svou prvotinou, kde se nebál experimentovat a vsadil na netradiční stavbu příběhu. Hned na začátku hlavní postava pochovává mrtvolu, pak skok v čase tři měsíce zpátky a začíná se objevenou manželskou nevěrou. Jak to asi může skončit? :-) Není to tak zřejmé, jak by to mohlo zpočátku vypadat. Režisér si totiž s divákem lehce pohrává a mistrně buduje příběh, který by dobře fungoval i bez nečekaných zvratů. Netradiční řešení nevěry mě rovněž zaujalo a pobavilo. Když k tomu přidám dobře navybírané herecký typy, dovedně budovanou atmosféru (většinou klidnou komorní, bez akce, se spíše minimalistickými dialogy a vnitřním monologem) a skvělý závěr, nezbývá mi než dát vysoké hodnocení.

Další z mnoha komedií Vlasty Buriana to je film Tři vejce do skla. Ti, co Vlastu Buriana dobře znají a mají jeho filmy nakoukané, nebudou ničím překvapeni. Film jede dle klasického mustru. Jde o ztřeštěnou a naivní taškařici, kde děj není ani moc důležitý a slouží jen jako červená nit, kam může věšet samotný Vlasta Burián jeden svůj komediální výstup za druhým. Což činí prakticky neustále v různých polohách a postavách. K vyššímu hodnocení mi chyběl přeci jen smysluplnější děj, výraznější vedlejší postavy a někdo, kdo by dokázal být pro Vlastu Buriana hereckým parťákem. Tady na to by v podstatě sám. Není to sice úplně špatné a fanoušci Vlasty Buriana mohou být spokojeni, nicméně k doporučení bych volil přeci jen jeho známější filmy (Ducháček to zařídí, U pokladny stál a Přednosta stanice).

Chcete vidět nějakou opravdu svéráznou komedii? Pusťte si ruský film Svéráz národního lovu. Fin, Rusko, Rusové, lov a litry vodky… pořádně protřepat a zamíchat. Vypadne vám z toho tohle. Pro někoho skvělá komedie, pro někoho spíš nuda. U mě je to víceméně průměr. Některé scény byly perfektní, některé jen dobré a občas se přiopilí lovci vůbec netrefili. Chybí tomu nějaká nosná linka a v podstatě jde jen sled absurdních a ještě absurdnějších situací. Sám jsem se pobavil, i když na opakování to není a ani nebudu dál pokračovat v celé sérii. Možná, když si divák dá před projekcí s přáteli pár vodek, uvidí i těch hvězd pak více. :-)

Filmů o homosexualitě je v dnešní době mraky. Stejně jako filmů o různých změnách pohlaví, o úplně bezpohlavních jedincích, o silných ženách, které se vyrovnají mužům a zkrátka o všech různých menšinách. Člověk aby se bál být bílý heterosexuální chlap. :-) Čím víc to ale mainstream tlačí, tím víc to akorát lidi štve. Dost ale mého brblání. Zkrocená hora byl jedním z prvních podobných filmů, který se stal známým prakticky celosvětově. Jeho úspěch na Oscarech je ale právě daný jen tím, že se podobné témata protlačují. Kdyby to bylo o ženě a muži, je to běžná romantika, která nemá na ocenění šanci. Nicméně musím uznat zručnou filmařinu v podání zkušeného režiséra. Ang Lee rozhodně točit umí a ani tohle téma mu není cizí (Svatební hostina). Jake Gyllenhaal i Heath Ledger jako dva hlavní představitelé taky podali velmi dobrý herecký výkon. Když k tomu připočtu krásné exteriéry, na ty tři hvězdy se to dostane.

O umělé inteligenci se toho v posledních době píše hodně. Je to populární téma a někdo s tím rád straší a někdo je nadšený z dalšího technologického vývoje. Popravdě to není žádná umělá inteligence (z pohledu uvědomění si stroje sebe sama a získání emocí). Jde „jen“ o fantastické nástroje v podobě pokročilých jazykových modelů, které dokáží v mnoha oblastech nahradit méně tvořivou a rutinní lidskou práci. O pravé umělé inteligenci a o myslících strojích a robotech, které prožívají skutečné emoce, nám nezbývá než natáčet filmy. Jeden z výborných filmů natočil už v roce 2001 (!) Steven Spielberg. Jak on už to skvělé umí, dodal filmu právě ty potřebné emoce, které přejdou i na diváka. Někomu právě to míchání citů a sci-fi vadí, mně to ovšem sedlo skvěle. Ta povětšinou smutná atmosféra filmu, kdy si robot David uvědomuje svoji pozici nechtěného dítěte a prožívá si svou cestu za proměnou na člověka, mě oslovila hodně a silné emoce se u mě dostavily. Haley Joel Osment možná jako dospělý herec není nic moc, ale jako představitel dětských rolí byl excelentní. Roli Davida zvládl bravurně a i díky němu jsem celému příběhu ještě více věřil. Líbilo se mi také pomalé tempo vyprávění, jako divák jsem měl alespoň čas vstřebat všechny emoce a probrat si všechny možné myšlenky. Dávám silné čtyři hvězdy pro výborný emocionální sci-fi film. Zatím je to sci-fi, ale jak dlouho ještě bude? Pár let? Dalších dvacet let? Padesát let? Nebo se to nepodaří nikdy a budeme dále jen prostřednictvím filmů snít?

Případ Sloane je výborné drama z nechutného prostředí lobbingu. Je natočeno vskutku precizně, řemeslné stránce se nedá nic vytýkat. Dokázalo nás napnout a vtáhnout. Hlavním plusem jsou dobře napsané, obsazené i zahrané postavy a také dialogy vybroušené do nejmenšího detailu. Přesně, jak to má být ve světě lobbingu, kdy záleží na každém slově. Vše je dopředu připraveno a naplánováno, aby bylo dosaženo cíle a potřebnou osobu (diváka) jsme ukecali (oblbli). Špičkoví lobbisté dokáží člověka zmanipulovat téměř vždy k obrazu svému a používají k tomu doslova všechny prostředky. Z mého pohledu je to korupce posvědčená právem a vůbec si nedělám iluze, že v reálu je to ještě mnohem horší. Kdo chce prachy, moc, hlasy… ten využije zkušeného lobbistu, aby dosáhl svého. Pokud nenarazí ještě na někoho mocnějšího, či schopnějšího, tak se nakonec prosadí. V podstatě jde o hnusné téma, které je ale divákovi podáno skvěle a je perfektně natočeno. Výtka je možná jen přílišné ohnutí do tradičního morálního poselství a to, že hlavní lobbistka kope za tu „správnou“ stranu. Ve skutečném světě je to naprosto jedno a klidně by obhajovala a prosazovala i ďábla, kdyby na tom dokázala vydělat... ať už peníze, prestiž, či moc.

Mimo skvělé Fargo mi bratři Coeni ještě nikdy úplně nesedli. Většinou šlo o zajímavé snímky se skvělou atmosférou, ale příběhově mě to nebavilo, nebo byly postavy až moc ujeté a jejich druh humoru mi byl cizí. Přesto jsem zkusil jejich vysoce hodnocenou prvotinu a dobře jsem udělal. Už od začátku je viděl jejich klasický rukopis, který se pak propisuje do všech jejich dalších filmů. Hlavním plusem je především skvěle budovaná atmosféra (kamera, hudba, vyprávění příběhu) a výrazné, i když povětšinou nesympatické, postavy. Jde o kriminální thriller, kde úplně chybí humor, což je další plus, protože ten jejich mi ještě nikdy nesedl. Postavy znovu stojí za to, úchylný detektiv, naivní pipina, nesympatický majitel striptýzového baru a nevýrazný milenec... zahrány byly skvěle, ale spíš mě štvaly. Příběh je totiž velmi jednoduchý... o jedné nevěře a o pomstě. Postavy ovšem jednají většinou naprosto stupidně a ještě si u toho myslí, jak jsou chytré. Logika si tady taky vzala volno. Například nikdo nehledá zmizelé lidi, těla a mrtvoly, i když stop je dost. Je to svým způsobem taková napínavá detektivka naprosto bez policajtů. :-) Ale zájem i napětí to ve mně vzbudilo a bavilo mě to. Od Coenů je to jeden z jejich nejlepších filmů a jako prvotina si to vyslouží i tu čtvrtou hvězdu.

Velký sen je film o začátcích fotbalu v Německu. Je vyprávěn formou jednoho tělocvikáře (slušně zahraný Danielem Brühlem), který objeví kouzlo fotbalu a snaží se jej předat svým žákům. Vedení se to ale nelíbí… „co nám sem budeš tahat anglické manýry“ a snaží se mu házet klacky pod nohy. Pro měl byl Velký sen slabší rodinnou komedií volně inspirovanou skutečností, kterou jsem vlastně viděl víceméně z povinnosti jako tester českých titulků. :-) Fotbal mám rád, ale ten zápas mě ani nenapnul ani nepobavil. Sice splňuje všechny žánrové náležitosti, ale není v něm nic navíc a chybí tomu potřebná atmosféra.