Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef VanišHudba:
Jan NovákHrají:
Radka Dulíková, Vít Olmer, Helena Kružíková, Václav Lohniský, Ivana Bílková, Josef Koza, Marian Jirásko, Andrea Čunderlíková, Viktor SchwarczObsahy(1)
Jedenáctiletá dívka Jitka tajně chodí k nemocniční zdi, kde se setkává s neznámým mladým mužem. Ten při autonehodě utrpěl úraz páteře, teď je upoután na kolečkové křeslo a nevěří, že by mohl znova chodit. Jitka ho den za dnem při svých tajných výletech přesvědčuje o opaku. Oba spolu prožijí několik těžkých chvil, odehrají se mezi nimi hádky i opětovná sblížení. Jitka si přitom neuvědomuje, že vlastně prožívá první, zatím nevinný milostný vztah... (Peta_N)
(více)Recenze (41)
Dětské tužby schované do krabic, do skříní, do puklin, škvír, pod vykotlané stromy. Do skrýší nevyditelných pro dospělé (zkušenost jim zauzlovává,oči) ukrývají děti své vydobyté předměty. Obdarovávají je sny. Pak jako vratcí akrobati procházejí nejprve podél zdí, aby se nakonec dotknuly své "kořisti". - Trochu se znečistí, než je láska přiváže na špagát a provede je všemi slzavými údolími až k dospělosti. ()
Kino Dukla - Pocta k nedožitým 90tinám Karla Kachyni. Uzavřená snová romance evokuje pavlačovou atmosféru Honzlové od Zdeny Salivarové. Prostředí léčebny pak připomíná jiný film bájné dvojice KK-JP Městem chodí Mikuláš . Karel Kachyňa s Janem Procházkou dokázali točit filmy s pokorou. ()
Střecha a plynovod, pod schodištěm prasklá díra, sklep v pavučinách... skladiště dřeva a stará napůl zničená zeď. Obklopena maximálně nepoetickým prostředí,. prožívá jedenáctiletá Jitka, aniž to možná tuší, své první milostní vzplanutí. Velmi se mi líbilo zlyrizované vyprávění s Jitčinymi pravidelnými dobrodružnými cestičkami po zapadlých místech a křehkou romancí rodící v prostorách nemocniční zahrady, se silně empatickou pomocí směrem k mladému muži na invalidním vozíčku. S využitím různých variací na Beethovenovu "Elišku", které dodal skladatel Jan Novák, vznikla pod taktovkou Karla Kachyni obdivuhodná a pohromadě držící filmová báseň o překonávání různých překážek (ty symbolizuje vysoká zeď). O tom, že překonat reálnou zeď je někdy mnohem snadnější, než pocit zklamání. Některými motivy a zvláště v jedné konkrétní scéně, kdy Jitka háže přes zeď do zahrady mladíkovi na vozíčku jablko (které poprvé nechytí), mi připomněla Kachyňův neskorší film Už zase skáču přes kaluže. A ten se v mém osobním žebříčku přeci jen nachází daleko výš, ač jsem byl s Kachyňovým černobílým dílkem určitě též spokojen. 85% ()
Město je tvořeno labyrintem zdí... Ty nízké se dají překročit, u vysokých je vždy třeba nějaký fígl. A kdo se ho naučí, má přístup na druhou stranu, kdykoli si zamane. A na druhé straně se odehrává život někoho jiného, naplňuje se osud někoho jiného - a tomu je návštěva přes zeď někdy milá a jindy ne... Navzdory tomu, že jsem nedokázal ocenit Vláčilovu režii v Markétě Lazarové, oceňuji ji ve Vysoké zdi. A navíc oceňuji dialogy, nejen proto, že byly příjemně předvídatelné, tedy nejen pro jejich racionalitu, ale i pro jejich dikci. ()
„Datel, slyšíš ho?“ - „Ten je tady pokaždý. Vy ste ho předtím neslyšel?“ - „Až teďka.“ Milé překvapení, u kterého jsem se povětšinu času usmíval. A prožíval ho. To, co divák cítí ze společných chvilek dívky a mladého muže, se těžko přesně popisuje. Člověku to připomene něco z jeho života (pochopitelně ne nutně v této podobě). Blízkost, niternost, nedočkavost, strach, radost, zklamání, platonická láska, vystřízlivění. To všechno se tam v různé míře objevuje. A je úplně jedno, jestli spolu ti dva mluví či (významně) mlčí (ostatně i střih, který divákovi odpírá být s nimi po celou dobu, dělá svoje). Cítíte z toho tu přirozenost. Ale není to jen o těch společných chvilkách, diváka baví i dívčina „cestovní“ rutina, na kterou se už po chvíli začne těšit. Ve filmu tak vidím jediný problém, a to Jitčin věk. Chápu tu potřebu dětství, ale dívka podle mě měla být z jistých důvodů starší. Proto nedávám 5*, přestože jinak jsem velmi spokojený. „Kolena vás taky bolí od páteře?“ - „Kolena ne, mozek.“ - „Mozek nebolí.“ - „Mozek bolí ze všeho nejvíc. Ale to ty ještě nevíš.“ ()
Galerie (21)
Photo © Filmové studio Barrandov
Zajímavosti (9)
- Autorem scénáře je český prozaik a scenárista Jan Procházka. Ten s režisérem Karlem Kachyňou spolupracoval i na dalších filmech, kterými jsou Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963), Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) Noc nevěsty (1967) a nejznámější Ucho (1970). (Prochy38)
- Filmový debut Andrei Čunderlíkové. (M.B)
Reklama