Děsivé dědictví

Hororová udalosť nielen tohto roka. Hereditary neponúka ohrané lakačky pre mainstreamového diváka. Chce potešiť toho náročnejšieho, fanúšika žánru a ponúknuť mu to, čo sa už tak často nevidí. Nepríjemný zážitok v tom najlepšom slova zmysle. Tento film nie je strašidelný, ako sa všade dočítate. Je nepríjemný, miestami až mrazivý, obsahuje scény, pri ktorých bolo celé kino ticho a litre krvi či bubákov spod postele nečakajte. Hereditary je niekde inde. Pozvoľné plynutie deju a pomaly budovaná atmosféra, dáva divákovi dostatok času na vnorenie sa do deju filmu a pripravuje ho na peklo v samotnom závere, ktoré je doslova zvrátené. Ako som už vyššie písal, zabudnite na tuctové lakačky, debutujúci režisér Ari Aster vás vydesí jediným zvukom. Prehypeovaný A Quiet Place sa musí hanbiť. (29.07.2018)

(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD] (17.10.2021)

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥ (22.12.2019)

Komentář k Děsivému dědictví bych zahájil připomínkou jedné hororové série a jednoho velmi slavného hororového snímku. Víte, co bylo na celé sérii Hellraiser nejpůsobivější? Žádné stvůry z pekel, řev obětí a krvavé cákance. Nejpůsobivější byla scéna, kde neznámý muž vejde do bazaru, upřeně se podívá na prodavače, který jeho pohled opětuje a suše se zeptá: "Co chcete?" - "Kostku." - "Je vaše. Vždycky byla vaše." Divák neví, kam ho scénárista a režisér kormidluje, ale z konstrukce scény chápe, že se setkal s něčím osudovým a krajně znepokojivým. Slavné Osvícení neukazuje v každé druhé scéně bubáky, ale kreativně a chytře buduje atmosféru a postupně znejisťuje nejen své hrdiny, ale i diváka a dá jim poznat, kde začínají hranice propukajícího šílenství a setkání s iracionálním zlem. Režisér zkrátka dobře ví, že se bojíme nejvíc toho, co nevidíme a neznáme... Z jediného snímku nedokážu poznat, jestli je Ari Aster režisér, na kterého se bude chodit jen kvůli jeho jménu, ale už z našeho prvního setkání vím, že je zručný řemeslník a v rámci žánru představuje po režijní stránce jednoznačně nadprůměr. Horší to je s jeho rolí scénáristy. Tím, co upoutalo na jeho titulu pozornost, jsou v zásadě dvě věci. Za prvé, na rozdíl od žánrového průměru, který - přiznejme si - stojí celkem nízko, si dává Aster na čas s expozicí. Po dlouhou dobu šetří lekačkami i bubáky a návštěvník kinosálu má pocit, že sleduje psychologický horor o rodině rozkládané odcizením, pocitem viny, zahořklostí a stále větší nenávistí. Pro běžného fanouška žánru bude Děsivé dědictví pomalé a relativně komorní. Dokonce i ten duchařský motiv, který se zhruba po třetině snímku objeví, máte tendenci nějakou dobu považovat za něco, co má mást diváka, a nepřikládáte tomu zásadní význam. V poslední třetině bohužel autor sejde na známou, nesčíselněkrát prošlapanou cestičku duchařského hororu se satanistickým motivem. Škoda, ta psychologická a mysteriózní rovina, která pracovala s neznámem, byla pro mě mnohem zajímavější a vyústění považuju spíš za zlomyslný podraz ze strany Ari Astera. Z hlediska logiky vystavění příběhu se závěrečná část bohužel s tou předchozí poněkud nešťastně tluče a jako divák s ní nejsem příliš spokojený. Buď na mě rejžo vyrukuj s něčím atmosférickým, co si vystačí s přesnými zásahy na mé emoce a psychiku a neprozrazuje mi vlastně vůbec nic o tom, co je podstatou neznámého zla, nebo mi představ komplexní fungující mytologii světa, do kterého mě chceš pozvat. Tím druhým je zdařilé obsazení, kdy především Toni Collette a Milly Shapiro představují pro snímek opravdový poklad a dalo se s nimi pracovat ještě mnohem intenzivněji. Podobně dokonale funguje hudební stránka filmu, která vyvolává tíseň a vzrůstající pocit deprese a zmaru. Právě oni jsou důvodem, proč se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %. (22.07.2018)

Výtečný horor, který se mi velmi líbil. V tom filmu je strašidelné skoro všechno (ty miniaturní domky! ta děsivá tvář Milly Shapiro!) a u některých scén mi běhal mráz po zádech (mj. i díky přispění skvělého soundtracku). A potěšilo mě, že děj mi nepřišel předvídatelný ani zaplněný klišé, jak je u tohoto žánru obvyklé. Sedlo mi i pomalé tempo, které zde podle mě vydatně podporuje celkovou delikátní atmosféru - byť jsem se občas neubránil dojmu, že by alespoň občas přece jenom mohl děj trochu zrychlit, aby ta pomalost nebyla tak jednotvárná (byť výtečná dramatická sekvence s odjezdem z večírku to pomalé tempo na chvíli nabourává). Celkově za mě velké nadšení z povedeného hororu, jaký tu dlouho nebyl. (08.09.2018)