Šťastný Lazzaro

Lokalizace: horská vesnička "Inviolata (Neporušená, Nedotčená), později (velko)město podobně neurčené. Obyvatelé vesnice o sobě tvrdí, že jsou pachtýři. Ale Marchesa Alfonsina De Luna tvrdí: "Liberarli vuol dire renderli consci della propria condizione di schiavitù - osvobodit je by znamenalo, že nahlédnou pravou podstatu svého otroctví", Čím víc se pracuje, o to víc roste dluh. V tomto prostředí žije mladý nádeník Lazzaro, který není šťastný proto, že považován za blázna (cretino), že jeho (podivnou) láskou je Maria Grazia, že zázračně přežije pád ze skály a na rozdíl od ostatních nestárne, ale proto, že má klidnou a upřímnou mysl. A to je štěstí nad nějž není. Vždyť i John Lennon zpívá: "You know I'd give you everything I've got for a little peace of mind." (12.04.2019)

TENHLE FILM MĚ ZASÁHL JAKO DLOUHO NIC A EVOKOVAL MI TOLIK VĚCÍ A SOCIACÍ - ŠKODA, ŽE NEVIDĚNO VE VARECH. Co by se možná stalo Otíkovi Rákosníkovi, kdyby začal bydlet na sídlišti - to by se přidali české reálie, ale tady jsme v Itálii. Nebo kdyby v Hroznech hněvu banky nechali splácet hypotéku mizernými výnosy s hospodaření na poli. Kdo je Lazzaro? Nezničitelný, neúnavný panáček, který se zhmotnil ze starodávného apokryfu? Metafora na ekonomickou transformaci? Tichý revolucionář? V baráku na venkově, kde lidé mají 1 žárovnku na celý barák, žije podržtaška Lazzaro, který nemá ani vlastní postel a je otrok "hej nebo počkej". Pak se dozví něco, co ho naprosto vykolejí a stane se něco, co se stát možná nemělo, ale k čemu se schylovalo, ale on u toho není. Do toho mu hrála píseň "Dream on", moje oblíbená devádesátková píseň, která ho bude provázet po zbytek putování. Přemístění do současnosti, provázené povinně zbytečnými obrazy - viz dále - trochu ubírá na síle vyprávění, ale přesto stále drží pozornost, protože je divák zvědavý, co se bude dít. Něco člověk čeká, něco ne a podle toho může posoudit, jestli se film láme v půli nebo ne. Celková atmosféra, materiál a formát, na který a ve kterém je film natočen, evokuje moje milované staré italské filmy a styl natáčení, krajina, výprava, prostředí mě naprosto pohlcuje pořád. Vyvrcholení pochopí ten, kdo má něco načteno, zná biblické vyprávění a apokryfy nebo vidí za horizont či si to dokáže vyložit. Ne, nevyšumí to do ztracena, protože pocity, nálady a dojetí přetrvávají, hold když se srazí ideály s realitou....podle některých i mě, je tohle částečně dosti reálný obraz dnešní Itálie než Zlovolné historky z předměstí - Tady Vary 2020 Co se mi nelíbilo: nějaká samozvaná vládkyně po celý den kouří a předčítá nějakým dětem, které do příběhu nepatří, bibli či co? Zbytečný záběr. Další je ta povinně zbytečná vlna nabalených uprchlíků. HLÁŠKA FILM: I KDYŽ JE TO DUCH, MUSÍ PRACOVAT. (11.04.2021)

Mysteriózní prvky! Ono by to jinak nešlo takhle udělat. První polovina se životem v horách je DOKONALÁ. I ta postava zmetka rozmazleného markýze je nakonec ryze pozitivní! Proti tomu, co přijde v druhé půlce, ta už zdaleka tak působivá a pěkná není. Od cukrárny se dá tušit, jak to dopadne. Tyhle trochu střelené filmy co mají pevný a kvalitní základ, mám ale rád, podobný film je i Borgman. (13.07.2020)

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)