Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Ten film je klasika od Wesa Andersona, ale pořád tomu něco chybí. Tento film rozdělený do tří příběhů není zrovna konzistentní v napětí a humoru. Nejvíce mě bavil ten první, (z něho mi fakt pár hlášek v hlavě zůstane), ale pak už se to opravdu jenom vleklo a jak řekl kolega Malarkey - Grandhotel Budapešť to není. (05.02.2023)

Po smrti vydavatele časopisu zjišťují redaktoři, že jejich magazín končí. A v posledním čísle musí vyjít krom nekrologu i nejlepší reportáže ze světa umění, politiky a jídla. Wes Anderson servíruje nepříliš zajímavé povídky o novinářích ve formě, která mu brání prodat to, v čem jsou jeho snímky obvykle nejzajímavější. (21.11.2021)

Ano, Wes Anderson si v podstatě vždy jede to svoje se stejnou sortou herců, ale jeho filmy jsou tak neskutečně hravé, stylové a vynalézavé, že prostě musíte vrnět blahem nebo je nenávidět. Já jsem se fakt bavil. Kdybych měl přesto vyzdvihnout nějaké negativum, tak jsou to neskutečně rychle mluvící Francouzi, což znemožňuje sledování titulků a fakt, že film je svým pojetím a zaměřením určen pro užší publikum. Proto je velmi pravděpodobně, že ačkoliv se mi líbil, podruhé už si ho nepustím, na rozdíl od Grandhotelu Budapešť nebo Až vyjde měsíc. (22.01.2022)

Wesova pocta Francii, francouzské kultuře a historii, krásným časům papírové reportážní žurnalistiky i závanům nostalgie. Formálně jde o rozvíjení stále téhož, pro Andersenovu tvorbu už ikonické poetiky a manýrismu. Wes Anderson se evidentně dostal do zajímavé fáze vývoje své tvorby - zjevně si může dovolit obsadit v podstatě jakoukoliv hollywoodskou star té nejvyšší kategorie i do úplného štěku, takže jsou jeho poslední filmy skoro až takovým filmovým orlojem hollywoodským hvězd a hvězdiček, má ovšem také pocit, že do svého filmu musí semlít a dostat co nejvíc, maximum aluzí, odkazů, myšlenek, vtípků i vnitřní interaktivity...a já jako divák začínám mít pocit, že jsem jeho stylem a formou vyprávění zahlcen až přehlcen... PS: Nanejvýš originální je Wesova práce s aluzemi uvnitř filmu - tak třeba hned v povídce první přebírá námět podle skutečné události, kdy za brutální vraždu odsouzený malíř naváže intimní poměr se zaměstnankyní věznice, v níž si odpykává doživotní trest, a ta mu pomůže v útěku - což už brilantně zpracoval Ben Stiller coby režisér ve skvělém seriálu Útěk z vězení v Dannemoře - Wes nejenže cituje tento seriál, ale do role uvězněného malíře obsadil i totožného herce - Benicia Del Tora! (21.12.2021)

Už dlouho jsem nezažil takhle naplněné klubové kino a zároveň tolik nadšených diváků... Potěšila mě volba povídkového žánru a zvláště zasazení do staré Francie. Stylově vyladěný vizuál a spočátku i způsob vyprávění při představování doby a prostředí naplněný různými vtipnými hlody a nápady (z nichž si teď rychle vybavím hlavně společnost koček na střeše :)) mi dokonce evokoval styl, jaký často potkávám právě ve francouzských dobových komediích, od tvůrců jako De Broca, Y. Robert nebo Tchernia s Goscinnym. Já netuším, zda filmy těchto pánů Wes Anderson zná a zda se něčím inspiroval i u nich, ale s tímhle bych problém neměl, to bych se spíše těšil. Problém je, že zatímco v takovém Pánovi ze společnosti, Les Copains nebo Doživotní rentě vnímám nesmírně lehkou hravost, tady jsem brzy pociťoval, jak se spočátku stejně milá hravost začla v rukou nevyzpytatelného Andersona nejednou proměňovat v menší formální křeč. Navrstveno je zde někdy během krátké doby tolik různých nápadů, až zde forma místy totálně rozmělňuje obsah a působí spíše chaoticky. Během první povídky Anderson namíchal těch postupů vyprávění tolik, až se vyprávění stává strašně překombinované, barevný vizuál s černobílým se tu občas střídá i nahodile a žel brzy mě to přestalo bavit. Další dvě povídky můj dojem sice napravily, ale jen částečně. Nápad filmu v podobě zfilmovaných útržků novin se mi při tom zamlouval hodně, řada pěkných hereckých výkonů v osobitých rolích a roličkách a více povedených scén taky, ze tří povídek jsem si určitě hodně užil tu druhou ze zákulisí studentských bouří (ve které Anderson své stylizované nápady využíval konečně v zmírněné kadenci a vlastně ukázal, že míň je někdy víc), ale po celou dobu jsem s filmem nedokázal být na jedné vlně. Při tom nedávno konečně viděný Grandhotel Budapešť jsem si od pana režiséra hned na první dobrou vyloženě zamiloval. Asi lze říct, že Francouzská depeše je typ osobitého filmu, jaký divák musí vidět někdy víckrát, aby mu přišel na chuť a překonal jisté rozpaky, ale chvílemi ty rozpaky byly natolik velké, že na ní vážně nemám chuť zajít teď podruhé. [60%] (18.11.2021)