A co všechny ty ženy

Do teď jsem myslel, že Bergmana „znám“. Nezralá parafráze Felliniho? – pche! Tohle má s Felliniho stylem společného asi tolik, co raný Woody Allen s Emirem Kusturicou. Bergmanovo „divadlo“ asi nikde jinde nebylo tak vtipné a hravé, jako tady (pokud bylo, upozorněte mne prosím, rád bych to viděl). Bergman natočil mezi introspektivním obrazovým perfekcionismem v Mlčení a introspektivním obrazovým perfekcionismem v Personě extravertní avantgardní krásně vypointovanou a přesvědčivě vtipnou divadelní hříčku. Ještě bych rád dodal, že herecký rozptyl Jarla Kulleho rozhodně zaslouží uznání. (09.03.2009)

Na Bergmanove pomery absolútna slabota. Kadencia humoru je častá, ale len zriedkakedy čo i len pousmeje na divákových očakávaniach. Totálne béčko, v ktorom síce uvidíte, akčné dialógy, množstvo erotiky, (pre tvorcu veľmi netypickú) fanfárnu dynamiku hudobného doprovodu, sépiový odtieň ako spomienka na Chaplinovky či rozhovory vzdialene pripomínajúce Felliniho filmy, je to však len mútenie slanej vody. Bergman sa narodil pre úplne iné filmy. Pre filmy, kde využíva divákovu neistotu ako nástroj rozprávania. Experimentálny úlet, z ktorého sa ako správny majster poučil. (15.07.2014)

Tohle se Bergmanovi moc nepovedlo. To, že natočil komedii mě už nepřekvapuje, už jsem od něj jednu viděl (Ďáblovo oko) a nebyla špatná. Tady se pokusil o crazy komedii a nějak to nedopadlo. Je to sice šílené, ale bohužel to není vtipné, ani zábavné, naštěstí to není ani trapné, ale až na dvě nebo tři scény to je nevtipné. A taky to celkem nudí a na Bergmana je to i docela prázdné. Filmařsky to ale je, u Bergmana klasicky, dobré. Snaha byla a zlé to není, jenže jako komedie to vůbec neobstojí a o ničem jiném tohle nebylo. Bohužel. 2* (19.10.2019)

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. (21.01.2009)

Jaké poznání vyplynulo pro mě z této neobyčejné švédské komedie? Že Bergman měl určitě velký smysl pro humor a že funkční komedii přesto natočit nedokázal... Kinematografie 60. let se často nesla ve znamení filmových experimentů, hledání nových forem a postupů vyprávění ze strany tvůrců i nových pojetí populárních žánrů. Není tedy divu, že ve víru uvolnění „zlatých šedesátek“ se zatoužil rozjásat i Bergman. Rozjásal se sice příliš hodně na to, abychom mohli A co všechny ty ženy vnímat i jako drama, ale bohužel se rozjásal i příliš málo na to, aby z toho vznikla skutečně svižná komedie. Pěkné nápady tento snímek rozhodně nepostrádá, výrazná nadsázka je zde přítomna ve formě i obsahu. Lechtivý příběh o muzikantovi, jenž upoutává hudebního kritika nikoliv svým dílem, ale sexuálními dýchánkami s houfem žen, doprovází klipovité vyprávění s výjevy navazujícími na staré grotesky a řada výtvarně nádherných obrazů zaranžovaných do posledního detailu. Nejednou jsem ale měl dojem, jakoby si Bergman neuvědomil jeden zásadní problém: že umělecky vyladěné statické obrazy, které můžou v komorním dramatu ohromně dodávat na působivosti díla, nemusí naopak vůbec fungovat v crazy komedii, která si žádná jistý spád a svižnější tempo. Výsledkem je film, který má šanci zaujmout formálně a snad i obsahově téměř každou scénou, ale jako celek budí hodně rozpačitý dojem a navzdory krátší stopáži (77 minut) začne velmi skoro nudit. Řada pěkných vtipů na úrovni replik i gagů působila na mě v kombinaci s artovým kabátkem spíše křečovitě a nuceně. Divadelní pojetí, které zde spočívá v převaze statických celků, odříkávání spousty vnitřních monologů a úmyslně afektovaném herectví, nepovažuji za šťastné řešení. 55% (07.11.2020)