Poslední tango v Paříži

Film nemusí dávat odpovědi, ale měl by klást otázky. I znepokojení beru jako přínos. Netančím tango a Paříž považuji ža špinavé město, kde pulírují jen vybrané lokality pro turisty, ale Poslední tango v Paříži považuji za velmi znepokojující film. Nemůžu napsat, že bych byla okouzlena, nedá se ani mluvit o sympatiích k hlavním figurám. Přesto ho považuji pro sebe za přínosný. (06.09.2019)

Poslední tango v Paříži je hlavně o vášni. O vášni, která buď je nebo není. Když není, většinou láska příliš dlouho nevydrží a za moc nestojí. Když je, je fantastická, ale dokáže taky napáchat hodně škody. Marlona Brando a Marii Schneider taková zničující vášeň ve filmu potkala a stálo to za to. Stále jsem si říkala, jak tohle jenom může skončit, aby to tvůrce nepodělal. A povedlo se velmi dobře. (09.08.2020)

„Quo vadis, baby?“ Ještě nejsem ve stádiu, kdy by mne utěšovala jenom vyhlídka análního sexu a rychlé smrti, čili nevím a ani toužebně netoužím zvědět, kdo si filmem/ve filmu léčí jaká traumata. Více než atmosféře rozkladu, více než Storarově lehce onanistické kameře a více než snaze zachytit bez příkras sexuální revoluci patřil můj úžas Brandově výkonu. Gesta, dikce, pohledy. Paula jsem nenáviděl, jeho společnost miloval. Apendix: Máslo mám stále rád. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, murakamigirl, mortak (02.11.2011)

Po projekci si kladu spoustu otázek. Je to tím, že nejsem vyspělý? Či snad tím, že jsem neviděl dostatečné množství prominentních filmů, abych poznal, jestli ten či onen film je kvalitní? Nebo snad nejsem na tak vysoké úrovni, abych film pochopil? Pokusím se na ně najít odpovědi, které mi možná dopomohou změnit můj názor, který zní prozatím takto: Poslední tango v Paříži se tváří jako psychologická analýza jednoho zvláštního páru, v němž se důležité věci stávají nedůležitými a který má svou vlastní představu o životě, byť velmi neobvyklou. Pod tím vším jsem však viděl jen do nebe volající nudu, úchylárny a hlavně, a to bylo to nejhorší, ty nejnemocnější dialogy, co jsem za poslední dobu slyšel. Jestli tohle je nějaké hluboké filozofické dílo s nějakou racionální hodnotou, tak já jsem Jimi Hendrix. Skutečně nemocný a nebezpečný film, který u mě bude navždy disponovat představou, jak má vypadat totální břečka. 0,5% (17.11.2012)

Působivý, výjimečný, kontroverzní snímek o vášni, touze, sexu i lásce. Ze režisérského hlediska si myslím, že tu není jediná scéna zbytečná ani žádná nechybí. Vše je naprosto účelné. Celkově se příběh a vztahy v něm hodnotí velmi obtížně, a proto snad není od věci trochu rozebrat jednotlivé postavy. Paul je na první pohled zklamaný a životem znechucený světák, který ze všeho nejméně touží po lásce, aniž by se dokázal zříci svých přirozených tělesných potřeb, což ústí až v silně nemorální a perverzní (Myslím spíše duševně!) vztah k opačnému pohlaví. To jestli je prožitým "milostným" vztahem poznamenán natolik, aby mohl být jeho přístup a silný cynismus změněn, tu snad vyřešeno je, snad není, nicméně mně se to vyluštit nepodařilo. Jeho mladá přítelkyně je naopak typická, ničím nevybočující představitelka své generace i věkové skupiny s již zajištěným, dynamicky fungujícím vztahem, která z mně neznámého důvodu podlehne vábení snad svých jakýchsi nepoznaných touh či jen nevyjádřitelnému Paulově šarmu a na nic se neptající aktivní rezignaci. Tento nepřirozený a skřípající vztah nutně spěje k tragickému rozuzlení, jež na sebe nedá příliš dlouho čekat. Charakteristickým znamením beznadějnosti onoho počínání je Poslední tango, které opilý a klamně smířený pár "odtančí" a posléze přímo zvířecky a navíc neúspěšně odbytý akt symbolizující jistý a neodvratný konec násilné pudové symbiózy. Paul je předem odsouzen ke konci odpovídajícímu jeho osobě, otázkou je jen zda s sebou musí strhnou i svou prozatím asi nevinnou "oběť". (20.10.2004)