Malasaña 32

Přání manželky znělo ať jí najdu nějakou duchařinu nebo něco u čeho by se mohla bát. Já osobně duchařiny moc nevyhledávám, protože na mě lekačky prostě nefungujou. Ale jednou za čas proč ne. Tentokrát tedy padla řada na 32 Malasana Street. Zdejší hodnocení naznačovalo, že by to nemuselo být zas až tak špatný. A vskutku nebylo. Film sice nepřichází s ničím novým ale jedna věc se mu upřít určitě nedá. S atmosférou umí pracovat hodně efektivně. Jenže co z toho když všechno zabije odfláklej konec. Takže po dokoukání u mě převládalo spíš zklamání, protože měl film hodně solidní atmosféru a to skoro po celu dobu. Na druhou stranu, kdyby byly všechny duchařiny alespoň takové kvality - nestěžoval bych si a určitě bych se s manželkou díval častěji. (31.10.2021)

Rodina se nastěhuje do bytu a začne tam strašit. Jednoduché jak facka. A aby toho nebylo málo, film si vypomáhá všemi berličkami, které jsou pro duchařiny charakteristické, takže tu najdeme obvyklou rodinnou sestavu, jistou roli tu hrají zrcadla, dojde i na bábu, která o tom něco ví a konečně vizualizace strašidla také není bůhvíjaká. Navíc některé motivy až příliš okatě připomínají Poltergeista. Jenže marná sláva, Pintó to prostě umí a tak servíruje jeden nervydrásající okamžik za druhým, lekačky jsou sice avizované, ale stejně jsem sebou pokaždé cuknul a bubatá mrcha taky umí. To vše v důsledně budované atmosféře. Herecky perfektní a k tomu všemu je Begoña Vargas krásná až to bolí. No a co se LGBT motivu týče, tak když to soudruzi z Hollywoodu škrabali do svého manifestu, takhle to nejspíš nemysleli. Ale za mě naprosto v pohodě. Víc podobných kousků, protože přesně takhle to mám rád. 90% (02.10.2020)

Jeden z mála případů, kdy u mě příběh nakonec zcela vytlačil žánr a zaujal sám o sobě. Ty horrorové kulisy jsou jen takovou (poměrně neoriginální) třešničkou na dortu. Jako horror to patrně moc nezaujme (snad až na poměrně atmosférickou scénu s loutkovým televizním pořadem a pár mikrovteřinových záběrů na "padoucha" - jinak to nepřináší nic, čím by se duchařiny v linii Amityville-Poltergeist-Insidious (v tomhle ohledu mě baví komentátoři, kteří nevidí dál než za Insidious) již nevytasily a nepřežvýkaly), ale jako (sociálně-kritické) "retro" drama je to poměrně silné, 3.5* (27.07.2020)

Albert Pintó vzal (doslova) pointu z Insidious a vizuál ze Zajetí démonů, najal Javiera Boteta aby mu odehrál stejnou děsivou svini jako hraje Botet ve všech hororech, vymyslel nakonec docela originální pointu a všechny ty brutální žánrový klišé natočil v prostředí Madridu 70. let aby tomu dodal na atmosféře. Měl štěstí na herce, dobře zapracoval se strašením, kamerou i hudbou a dodal nám tak ze Španělska děsně neosobitý, ale zase po dlouhé době děsivý a příjemný horor. Desetiminutovka náhulu kdy duch dává na prdel celý rodině byla lahůdka. Bál jsem se, bavil jsem se, když recyklovat, tak prosím takhle.70%. (13.07.2020)

Tak trochu španělský Insidious, moc hezky řemeslně realizovaná duchařina, která trpí hlavně celkovou okoukaností (symptomatická je účast Javiera Boteta, který hraje přesně tu samou vyhublou nadpřirozenou potvoru jako vždycky). Kdyby to mělo osmdesát minut, tak si nestěžuju a klidně bych asi klepnul čtyři hvězdy, ale takhle se to v druhé půlce už nepříjemně táhlo. Jako po jednohubce na zabití nudy nicméně k filmu lze sáhnout bez většího váhání. (03.05.2020)