Pýcha a předsudek

Tyhle romantiky nemám rád, nerad koukám na film kde se lidi, pusinkujou pak se spolu vyspěj a pak se řeší kdo koho miluje více, neříkám že jsem na ně zasedlej, ale je to asi můj nejméně oblíbený žánr. No a nastal čas abych zkoukl i tohle, a nemůžu říct že je to nějak extra špatné, ale nic převratného. (11.09.2011)

Keira byla mnohem hezčí a živější Lizzie, Jennifer Ejhle :) připomíná portrét na starém porcelánu. Colin Firth je zase zajímavější Darcy než zádumčivý Matthew Macfayden. Mamka s taťkou jsou prima, ovšem Bingleyho jakékoli podobě bych bingla do hlavy kompletním vydáním Austenové, protože jeho naivita hraničí s lehkou mentální poruchou. Postavy jsou skoro bez výjimky nahastrošené do starých prostěradel a pokladů prababiččiny truhly, vyprávění je občas až příliš doslovné, ale dívá se na to hezky. A to v záplavě dramat, thrillerů a krimi někdy úplně stačí. (16.03.2018)

Nenapadá mě, co bych téhle adaptaci vytkl. Snad jen role Jane Bennetové byla obsazena poněkud neuváženě - její představitelka působí příliš nezdravě a zakřiknutě, spíš jako vyplašená srna než jako plnokrevná hrdinka z Austenové románu. To je však jen malý vroubek na kráse. Zbytek je skvělý - včetně obsazení: těžko si přestavit archetypálnějšího Darcyho než je ten v podání Colina Firtha a oduševnělejší Elizabeth než Jennifer Ehle. --- Čtu komentáře kolem a neodpustím si poznámku na okraj k denunciátorům Jane Austenové, k těm "chlapům", kteří ji mají za pramatku červené knihovny a vzdálenou příbuznou Danielly Steelové. Rozum do hrsti, pánové! To, že se zápletky jejích knih často točí okolo vdavek, nemusí hned znamenat sentimentalitu. Naopak: pozorný čtenář (a divák snad též) u ní najde mnohem více ironie a kritické racionality než neředěného citu. Kdepak rozněžnělá mimóza - Austenová je hlavně bystrou a neskonale vtipnou pozorovatelkou lidských charakterů, odhalovatelkou neřestí a učitelkou ctnosti. A to prosím není můj soukromý názor. Jeden z nejpřednějších morálních filosofů 20. století Alisdair MacIntyre ji jmenuje jedním dechem s Aristotelem jako výsostnou představitelku etiky ctností (viz "After Virtue") a chválu na ni pěje i C.S. Lewis (viz "Note on Jane Austen", in: Selected Literary Essays). V obou případech se přitom jedná o myslitele mužné, ba přímo robustní, ne o zjemnělé duše básnické. Jaká škoda, že je J.A. v hlavách mnohých takhle nespravedlivě onálepkována jako "ženská literatura". Moc téhle diskriminaci nerozumím. Je to snad méně absurdní, než kdybychom Dostojevského románům říkali "literatura mužská"? Takže shrnuto a podtrženo: přiznávám, že ji čtu rád, ba co víc, přál bych si ji potkat a slyšet; kochám se její angličtinou, jejím důvtipem i moudrostí; romantiku u ní nehledám a nenacházím (tu lze v mnohem koncentrovanější podobě získat třeba od Shelleyho, Novalise či Julia Zeyera) - naopak, užívám tuhle dámu jako lék na nerozum a na vlastní občasnou přepjatě romantickou roztouženost. Takže, nactiutrhači lady Jane nechť očekávají brzkou návštěvu mého sekundanta. (Sraz před úsvitem ve Stromovce. Volbu zbraní nechám na vás. Co takový hod knihou? Přineste si proti mé tenoučké J.A. třeba tlustého Clancyho nebo ještě tlustšího Stephena Kinga - klidně i Dana Browna se všemi jeho "anděly a démony".... uvidíme, co má větší váhu). (05.08.2009)

Půvabná Jennifer Ehle jakoby vystřižena z portrétů viktoriánských dam. Nikdy by s nafoukaným Darcym netančila. Nikdy neříkej nikdy. * Charismatický Colin Firth s pronikavýma očima zabodnuvšíma se v mé nitro. (U mne to též nebyla láska na první pohled. Musel si mne získávat svými výkony hereckými.) Nezapomenutelné lázně domácí i přírodní. Nezapomenutelné roztomilé setkání Elizabeth a pana Darcyho v negližé. * Bystrá pozorovatelka s humorným nadhledem popisným Jane Austen. Úžasná trojka seriálu, jenž rozprostřel před diváctvo ctěné celičkou knihu. K mé radosti převeliké! Přebývá u mne na důstojném místě v regálu. Kniha i placky vinylové. Jsou vždy milým pohlazením v tomto světě marastném. (09.08.2014)

Drama série z dílny BBC je v mnoha ohledech věrnější duchu předlohy i době, do níž je zasazena, než novější americká adaptace. Filmu Joa Wrighta se nemůže rovnat ve smyslu budování dramatického oblouku a především režijním vedením. Je tu poměrně dost hluchých míst, kde se děj zastaví, aby se divák mohl dosytosti vynadívat na dobové kolektivní tance nebo kostýmy. Největší kámen úrazu představuje rutinní, mechanická střihová skladba (záběr - protizáběr, zejména frontální polo/detail), což vynikne zvláště v dialozích (a dialogových scén je samozřejmě většina). Naopak největší pozitivum představuje zachování mistrných austenovských dialogů, které brilatně pracují s podtextovou ironií nebo naopak obsahovou vyprázdněností květnatých frází, což činí ze sledování mimořádně soustředěnou podívanou. (07.02.2014)