Jára Cimrman ležící, spící

Průměrná komedie, snažící se bavit konfrontováním fiktivního Cimrmana se skutečnými velikány, žijícími na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nebavilo mě to. Patentní úřad měl určitě potenciál, stejně jako pár dalších scének, jenže jako by ho nikdo nechtěl využít - nebo mám ten dojem odbytosti a nevhodné přímočarosti jen já? Příběh celkově taky nestojí za moc. Ale abych jen nekřivdil, setkání dvojníků nemělo chybu. (30.03.2008)

"Tyrš, ten říká: Přeskoč, přelez, ale nepodlézej. Já říkám: můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej." Hus, Komenský, Smetana, Cimrman a možná i Nývlt. To pořadí českých velikánů samozřejmě není správně, ale dejme šanci vyniknout i těm, kteří nikdy nevynalezli dynamit, telefon, pojistku, kinematograf či dvojdílné plavky. Pro mne je tohle základní dokument o životě geniálního, leč nekorunovaného Největšího Čecha, který nemůže v srdcích našeho národa nikdy zemřít, přestože o jeho narození panují jisté neopodstatněné pochybnosti. (26.06.2011)

Co k tomu dodat? Životopisný příběh o Járu Cimrmanovi se Svěrákem v titulní roli. Klasický Cimrmanovský humor. Chudák jako chlapec musel chodit do dívčí školy. Nejlepší je asi část Cimrman pozdě přicházející. On to všechno vymyslel, ale vždycky byl druhý. Tak aspoň ty dvoudílné plavky. "Graham Bell, zrovna tu byl." :D (25.01.2013)

Tak tohle se pánům Smoljakovi a Svěrákovi opravdu podařilo. Troufám si tvrdit, že jde o jednu z nejlepších českých/československých komedií. A pro fanouška DJC a vůbec osobnosti Járy Cimrmana naprostá povinnost vidět. Dovoluju si použít slova paní Kaplanové, která podle mě nejlepé vystihují nejen celý film, ale i samotného Cimrmana: "Největším světovým spisovatelem, vynálezcem, malířem, fyzikem, lyžařem a filozofem za posledních 100 let byl český velikán Jára Cimrman. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat." (16.02.2008)

Cimrmanovská poetika od počátku přináší do českého prostředí závan nového. Vedle Suchého a Šlitrova Semaforu je zřejmě nejvýznamnějším tvůrčím projevem vlny obnovy malých divadel v šedesátých letech. Navazuje tam, kde se kdysi pohybovala Červená sedma, Revoluční scéna nebo kabaretu věnovaná významná část tvorby Jaroslava Haška. Zapomínat by se nemělo ani na Osvobozené. Umění mystifikace, schopnost konstruktivní travestie, nenárodovecká národovost (nedejme se mýlit, Svěrák je v hloubi svého rozverně něžného srdce horoucím vlastencem moderního typu - viz OBECNOU ŠKOLU), dokonalá perzifláž exaktně vědeckého přístupu, která pobaví všechny včetně vědců samých, osobité pojetí průvodcovského výkladu - a v něm opět dokonale zvládnutá "demokratičnost" diskusí někdejších veřejných schůzí a diskusí komunistické éry - to všechno povznáší ducha a do rozchechtání žene náhle jaré srdce. Jemnost provedení, autentičnost v kresbě prorostředí, perfektní pseudointelektuálno osmdesátých let jsou stejně adekvátní charakteristikou formy jako předtím poetiky. Nadčasovosti není nikdy dost; zde se nám podává plnými dlaněmi. Co bychom si mohli přát víc? (28.02.2008)