Krajina s nábytkem

Po celou dobu jsem zvažoval, zda film ohodnotit dvěma či třemi hvězdičkami. Přece jenom, to jak Zdeněk docela apaticky a smířlivě přijme nasazenou kukačku a vůbec se necukal je docela opruz. Na druhou stranu mě ale k zaokrouhlení na 3 * přiměl nečekaný závěr s nejedním zvratem. Tak nějak jsem tušil, že ke konci se tam ještě ona nezodpovědná krkavčí matka objeví, ale byl jsem si jist, že dítě nakonec získá do péče ona a to jen proto, že je matkou (resp. pouhou nositelkou plodu, do mateřství měla hodně daleko). Nakonec to k mému úžasu dopadlo na české matriarchální poměry zcela neočekávaně. Navíc i pár humorných momentů by se ve filmu našlo, přestože se nejedná o komedii. 50% (28.07.2020)

Výjimečné filmové dílo v pustině strašlivých osmdesátých let. Nadmíru a neprávem přeceňovaný režisér, poprvé a naposledy obdařen Milostí, zde dokázal citlivě obsadit i originálně ztvarovat – nejen bergmanovský, ale i obecně lidský, reálný a živý – sujet. Veškerá tíha příběhu spočívá na bedrech Vladimíra Javorského, jenž zde získal svou první – a nepochybně životní – příležitost, která zastínila (ne-li vykoupila) jeho děsivá herecká schémata ve zbývajících normalizačních (ba i dnešních, neo-normalizačních) počinech. Vše okolo jeho postavy je vychýlené a děje se spíše setrvačně, jako sled společensky podmíněných daností, k nimž náleží jak mělké mravy, zlozvyky, neovladatelné touhy a potřeby, tak i smířlivost a tolerance, bludnost a tuláctví, podložené zkušeností hlubokého zapadání do jílovitého podloží jezeďáckých polí, zatímco on – klesaje stoupaje – zraje s bolestí letního jablka s údělem předčasného utržení před sklizní. Jistě, ani tento ústřední hrdina není bezchybný, zato však je – svatý, a jeho nevědomou obětí se prázdnota obrazů světa zaplňuje a universum osamocených se sjednocuje, jak polopaticky znázornil závěr, přes nějž drama nez/odpovědnosti zůstává nevyvrcholeno – tedy nez/odpovězeno a divákovi se otevírá příběh tohoto ne/filmového světa jako skutečná krajina s jeho potenciálním nábytkem. PS: A jako podnět k další interpretaci douška k titulnímu obrazu nábytku (kultury, obývání) v přírodě. Když Henry David Thoreau umýval ve svém domku u jezera Walden podlahu, vyklidil vždy všechno své náčiní, knihy i nábytek a rozložil je kolem chatky mezi stromy a radoval se z jejich obnoveného vzhledu. Vycítil v nich radost ze svobody, kterou nabyly, opustivše uzavřený prostor: "Byl jsem mnohdy v pokušení rozepnouti nad nimi plachtu a usaditi se tam. Stálo za to dívati se, jak slunce na ně svítí, a poslouchati, jak větřík je ovívá; pod širým nebem vypadá většina známých nám předmětů mnohem zajímavěji než pod střechou. Pták sedí vedle na větvi, protěž roste pod stolem, a ostružník se vne kolem jeho noh; smrkové šišky, ostnaté kaštany a jahodové listy leží roztroušeny kolem. Zdálo se mi, jako by náš nábytek - stoly, stolice, postele - si byly vzaly vzor z těchto tvarů, poněvadž jednou mezi nimi stály." (09.12.2016)

60% — Motiv muže, který sám vychovává dítě poté, co mu ho nechala na krku jeho matka, která si pak pro něj po čase „přijde“ a chce ho zpět, vzdáleně připomíná americký film Kramerová versus Kramer. Tady je však tím mužem sotva dospělý mladík, trochu lehkovážný student vysoké školy, který zatím hledá sám sebe. Starost o dítě i setkání s podivínským malířem mu pomůže si to v hlavě trochu srovnat. Působivý film. (21.12.2016)

Já ten film prostě miluju a už fuckticky hooodně dlouho. Kyslík je tu prostě úžasný i když co si budeme dámy povídat nikdy to nebyl idol žen, ale jako kámoše nebo náhradního tatínka by byl prostě ideál. Je to pohlazení po duši i přes hodně dramatické chvíle a kdo to nikdy nezažil ten možná nepochopí. Za mě naprosto srdečných 95% (03.12.2022)

Listonoška s listonošem neměli by dát si košem... Tak velmi se mi líbil tenhle příběh ze života v přímo artovém zpracování, které v sobě méně či více nápadně kombinovalo hned několik druhů umění, nejvýrazněji hudbu (poutavé skladbičky Emila Viklického sice melodicky tak trochu, jak zazní, ve víru pop-music, ale zato s osobitým nekonvenčním aranžmá) a pak výtvarné obrazy skrze postavu malíře v podání Petra Čepka. Umělecká stránka naštěstí pevně jede s kvalitně napsaným a odehraným příběhem. Spočátku nám Smyczek podává jakoby zdánlivě oddechovou romantickou komedii, která se náhle zvrtne do dramatu plného náročných dilemat a dalších starostí nad hlavu. Ač nemám moc v oblibě Vladimíra Javorského, musím říct, že si mé sympatie zde dost brzy získal svým přirozeným projevem i celkově jeho postava Zdeňka jako studenta konzervatorie, o prázdninách brigádujícího listonoše a později náhle rodiče plného starostí mě oslovila. Ve scénách s odstupem doby ke konci se mi líbil vybudovaný vztah mezi nevlastní tátou a dítětem, stejně tak, jak se férově a tvrdě Zdeněk nakonec zachoval ke své... tedy bývalé milence, ne zrovna nevinné. Velice lidský a silný film, nenásilně poučný i pro další generaci. (90%) (Filmová výzva 2019: Padme_Anakin) (11.04.2019)