Vstup zakázán

Obě povídky se liší nejen zvoleným příběhem, ale vlastně nemají ani moc společného. Vyjma toho, že jsou pouze ze života našich pohraničníků. U první povídky se nezapře básnický Vlačilův styl. Žel, logika tu dostává pěkně na frak. Druhá povídka se liší jakousi jinou náladou, kde je výslednicí usoužená maminka a malý chlapec na útěku. Co říci celkem? I když mají příběhy rozdílnou úroveň, není to úplně špatný film. (04.03.2016)

Celkem povedený povídkový snímek skládajicí se ze dvou krásných ale asi jen půlhodinových povídek jednich pohraničníků na Šumavě v Horní Plané či na Kvildě a v okolí řeky Vydry. 1. povídka: Pronásledování- r. F.Vláčil debutujicí vůbec v hrané kinematografii. 2. povídka: Bloudění-r. M.Vošmik který debutoval už roku 1952 ale to se převážně jednalo o krátké povídkové o různé kratičké příběhy ze života či etudní filmy a starší diváci ho mají zafixovaného převážně jako dětského režiséra takových snímků jako Honzíkova cesta,Táto sežeň štěně atd. (11.07.2006)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)

Musím hodnotit níž, než padesáti procenty námětu se shodující později natočený Boty plné vody. Konkrétně se v oné shodě jedná o povídku Pronásledování, která je ve Vláčilově provedení méně napínavá, ale zato poetičtější. Hledání malého chlapce bylo hodně natahované, září tu Sklenčka a koneckonců sympatie sbírá i Vladimír Hrubý coby nešťastný voják-zadřenec. Miloš Kopecký ve filmu nehraje, jenom tu dabuje vraha ve vlaku. (20.11.2016)

Příjemé překvapení. Film mi byl prezentován jako zanedbatelný počin (jenom taková povídka...), ale přitom se jedná o dva velice kvalitně natočené příběhy. V povídce Pronásledování je nepřehlédnutelná Čuříkova výtečná kamera. Není malých rolí a není banálních příběhů, když je dostane do rukou ta správná osoba. Vláčil vykouzlil na nějakých 36 minutách poetický příběh, který nepostrádá napětí a přitom si dokáže pohrát s obrazem i odhalit skryté z poměrně málomluvných postav. Ani v povídce Bloudění nechybí poetika a napětí. Milan Vošmik měl za sebou ve svých 29 letech tři studentské a tři celovečerní filmy. Vedení od Václava Kršky je patrné. Po žánrově čistším provedení svého staršího kolegy jeho zpracování nijak nezaostává. Děj si udržuje svěží tempo, obsazení i herecké výkony jsou dobré, děj vnímám spíš jako lidský příběh matky, které se ztratí dítě, než jako propagandu. Pokud by se dalo něco označit jako propagadistické dílo, vnímala bych to mnohem víc u první povídky. Námět Bedřich Kubala (alias Jaroslav Klíma.) (23.03.2015)