castor

Po několikáté a zase úplně od začátku.. Knížku bych si hned přečetl. Bez chlapů (naštěstí se do nich tvůrci hloupě nestrefují) to jde poměrně bez karambolů, milá nezávislá road movie těží zejména ze sympaticky uvolněné atmosféry a živočišného herectví hlavní hrdinky, která má za sebou hned několik vztahových škraloupů, divákovi přesto zabrnká na notu. Uvěřitelně napsané postavy a situace, a ceny nejen pro širokému publiku prakticky neznámou Britku Janet McTeer se úspěšně hrnou.

Muži v černém a jejich boj se šmejdem z vesmíru? Docela fajn série, která, kdyby měla pět dílů, asi nikoho moc neurazí. Místy vtipná, místy svižná, místy trikově vymazlená. Ale pád na zadek ode mě nečekejte. Trojka si jede ve stejném rytmu. Prakticky jsem se nesmál (může za to také jako v případě dvojky za pochodu předělávaný scénář), některé pasáže jsou vhodné spíš k zívání, děj působí poměrně nahodile, ale příjemný feeling jsem si docela užíval. Když divák přečká první půlhodinu, může si vychutnat poměrně stylové šedesátkové retro. Tvůrci využívají nových reálií a naváží se s nimi spojenými situacemi nebo postavami, třeba Smith poznává, co jsou to rasistické předsudky nebo v reálu vidí, jak to vypadá, když krachne burza (výborná scéna volného pádu, novinového titulku a letícího finančníka). Jako nekomplikovaná zábava třetí Muži v černém tak docela fungují, herci nikterak nevadí, špičkování a slovní výměny mezi agenty také ujdou, přestřelky nebo honičky nenadchnou. Prázdné finále na odpalovací rampě to celé jenom podtrhuje. Sonnenfeld nezklamal, ale tvůrčí nejistota je z celého týmu prostě tak nějak cítit. Ale s tím jsme mohli počítat.

Divák sleduje, těší se, vyčkává a nakonec mu ale v ústech zůstane poměrně nepříjemná pachuť. Morová epidemie uprostřed drsného středověku vyhlazuje vesnice, vše je temné a dostatečně syrové. V centru toho ďáblova díla je osada, kde prý nejsou žádní nemocní – družina žoldáků to má prověřit a ideálně tohle „jisté čarodějnictví“ vyplenit. Do neznámých končin jim má pomoct mladý mnich, který má v lesích a bažinách i trochu jiné plány. Historická řezničina se nekoná, což by ani nevadilo. Každý historický film nemusí být okázalý a výpravný, tenhle diváka chladným určitě nenechá. Jenže závěr (nakonec naštěstí leccos vysvětlí) je docela uspěchaný, chybí gradace a pořádná vyhrocenost (a s ní i emoce) tak trochu schází. Takže vlastně beru zpět, poněvadž místy to chtělo skutečně ještě víc špíny, svíravého pocitu, krve i masa. Ta doba si o to vyloženě říkala. Sečteno podtrženo: tak trochu nedotažené ambice!!

Film, jehož největší zbraní je, že divák předem nic neví. Zabij, nebo to koupíš sám, protože Jigsaw a jeho bizarní způsoby likvidace svých obětí nic nepodcení. Pro koho se zaplivaná umývárna s rezavými trubkami stane hrobkou? Srovnávání s Fincherovým Sedm je velmi troufalé, na druhou stranu je první díl série dostatečně napínavý, řemeslně solidně zvládnutý, drsný a vcelku suverénní. Jenže oproti zmiňované žánrové lahůdce se v závěru začne lehce rozpadat.

Revoluční hrdina sjednocující masy a toužící po svobodě v podání Liama Neesona naštěstí není tím typickým nudným historickým kápem, o kterém se točí co dva roky nějaká historická story. S citem na detail natočený snímek ho představuje také jako zakladatele IRA, známé pro své teroristické praktiky, přesto se na jeho sympatiích ze strany diváka nic nemění. Kamera, výprava, hudba i herci = výborné, akčnější sekvence jsou příjemným osvěžením, působí věrohodně a řemeslně precizně, jen emocí bych prosil příště o trochu víc.

Seveřané útočí. A nebojí se ničeho. Místy velmi těžko odhadnutelný snímek je nekompromisní, nápaditý, trpělivý, kontroverzní, osobitý a jak známo vychází z Peckinpahových Strašáků (jeho verze byla syrovější a chladnější, další americký remake od Roda Lurieho – 2011 – zase nabídl dle mého šťavnatější balení). Studie odlišných sociálních vrstev vygraduje finální konfrontací, která má rovněž jako Lurieho americká verze několik ne úplně šťastně vyřešených situací a logických zavrávorání, přesto je tím pravým satirickým vyvrcholením předešlého dění na plátně. Moc v rukou ožralých vesnických balíků je uvěřitelná a lákavá zároveň i díky pestré galerii postav, mezi kterou lze překvapivě najít i třeba zpěvačku kdysi populárního dánského uskupení Aqua, nevyzpytatelného otce od rodiny Lasse Rimmera nebo výborně zahraného magora Jensem Andersenem.

Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..

Emocionální nálož se nekoná, strhující drama jakbysmet, ale buďme rádi i za to, co zbylo. Beru názory, že druhá polovina snímku místy vážně připomíná parodické pokusy o jakýsi reálný život v sociálně odlišném světě. Přesto převládá spokojenost.. To bylo tak: má prachatého manžela, zdravé dospívající děti, tučné (manželovo) konto, velký dům a spoustu volného času. Po dlouhých letech nicnedělání (mateřskou jest třeba si řádně užít, však víte) se ONA rozhodne vrátit k praxi fyzioterapeutky. Při vybavování ordinace narazí na NĚJ, námezdního dělníka. Zamilování je to hodně náhodné a poměrně bleskové, ale budiž. Ono vlastně je tu všechno tak trochu rychlé. Když se ale divák oprostí od toho hlavního, a to, že kvůli chudému trestanci dobře postavená žena pláchne od dětí i zřejmě spokojeného života (co by po dvaceti letech chtěla?), může si i přes mírnou křečovitost a příběhového mála snímek užít. Díky jisté prostotě, nekomplikovanosti, tahu na bránu a samozřejmě důkladně dávkovaným emocím od Kristin Scott Thomas je přesto tenhle schematický snímek nadprůměrnou sondou do života několika lidí. PS: Jsme v Evropě, takže někdo zase ocení několik poměrně explicitních sexuálních scén.

Leckdo asi namítne, že za kameru by neměli pouštět každého, mladý dokumentarista se ale docela snaží, to se musí nechat. Řemeslně poměrně slušné, výpovědní hodnota přesto diskutabilní..

Děsivé, ale taky pěkně zmatené. Dvě různé poloviny, jedna slušná, založená na atmosféře z rozvrzaného baráku, druhá taky solidní, ale už víc mimo, postavená na vymítání. A to je špatně!! James Wan to i přes mizerný rozpočet celé natočil nesmírně zručně, nechybí feeling, mizivá předvídatelnost, solidní budování napětí, slušní herci. Wan má totiž jednu velkou výhodu – stačí mu mít k ruce dobrého kameramana, zvukaře, maskéra a jede na plné obrátky. Kazí mu to naopak výstavba nelichotivé zápletky a zmiňovaný závěr, kdy předesílaní duchové začnou skákat odevšad a vše pečlivě budované si režisér sám tak trochu sráží. Astrální vody prostě moc nefungují a o důmyslnější scénář si film přímo volá!! Když to ale všechno přejdu, tak sledovat Insidious je hodně nepříjemné, myšleno dokonale strašidelné. Moment překvapení a umění vyděsit diváka dostal Wan asi už do vínku. Už jenom proto nelze jeho žánrový kousek přehlížet!!