Othello

V prvních minutách jsem jen smutně zíral na to, jak jsme skrze trend instantního rychlého laciného CGI přišli o jeden z největších příslíbů na poli současného akčního filmu. Všichni po jedničce pěli ódy na tu úžasnou důkladnou destrukci, kdy vzduchem létají stovky kusů plechů, lidí, šroubků, ostnů a bůhvíčeho, aby se další díl otevřel pohledem na divně digitální les, kde kolem jablek lítají ošklivé digitální včely. A bude hůř. Spousta záběrů je hrozně viditelně poslepovaných z více částí, kdy zadní plán nikdy neviděl ten přední. Scén s plameny není málo a vypadají opravdu tristně. Místy je to ošklivý do takový míry, že je to na reklamaci trikařské práce. A pokud máte pocit, že jste jenom třeba přísnější, protože jste za těch pár let zaprdli v boomerské dědky, tak vám to film připomene sestřihem záběrů z Fury Road, které vám připomenou tu preciznost vůči destrukci, kterou si tam všichni tehdy tak hlídali. Když tenhle hořkej chrchel ale spolkneme (a množství prázdných trojdeckových lahviček vína, co jsem po projekci vysypal zpátky na kinobar je mi svědkem, že jsem se snažil), ten film pořád nabízí vzácně svébytnou a potměšilou akční jízdu se sympaticky volnou mírou hovadskosti, promítající se i do takřka neustálých akčních scén. Je to věrohodně urvaný ze řetězu, má to svoje vlastní tempo, způsob vyprávění a úspěšně se tomu daří naznačit ujetý potenciál celého světa. Chci aby ty samý storyboardy zfilmoval George Miller v roce 2015. Úroveň digitálních triků a současný rezignovaný způsob práce s nimi napovídá, že se brzo zvedne nějaké hnutí, které se začne věnovat jejich reformě a bude stavět filmy kolem nich (to, co třeba John Wick udělal pro kaskadéry). A mrzí mě, že zrovna George Miller na stará kolena bude zastupovat jeden z příkladů tohoto úpadku. Ovšem minimálně kvůli jedný naprosto kouzelný dialogový výměně, na ten film půjdu ještě alespoň dvakrát. "Boomyknocker. Should I use the Boomyknocker?" "What?" "Should I use the Boomyknocker?!" "Not now." "Ok."

První díl měl trochu problém s tím, že se pokoušel o ty společenské přesahy, dvojka je pak už jen sympatickým pokusem o aktuální gangsterku se všema jejíma klišé, které ale máme rádi. Body to získává za nějakou zvláštní dadcore energy, která sálá z hlavního hrdiny, kterej je snad nejošklivější člověk na světě, ale působí jako ten cool taťka tvýho kámoše, co tě učí nadhazovat a když tě píchne včela, je první na místě s cibulí k potření. Jako hrdina je přitom zvláštně nespolehlivý v dramatických sekvencích, kdy oproti veškerým zvyklostem bere lidem namířený bouchačky prostě z ruky a ze stahovacích pout se prostě vymačká, jako by se nechumelilo.

[director's cut] Já ten scénář tak miluju! Tohle je takovej workshop různých žánrových motivů, které zastřešuje pointa, která je tak překrásně unhinged, že obdivujete všechny zúčastněné, jak to ochotně udrží celé v naprosté vážnosti. Viděl jsem to asi popáté a stále mi to bezpečně otevře hubu, jak  se to permanentně, po celou stopáž rozvíjí a rozvíjí. Pořád se přidává, vůbec si neodpočinete. Director's Cut tady má smysl, protože zásadně mění strukturu vyprávění a například nevykecá řešení hned na začátku. Fajnšmekry potěší Jennifer Connelly, která tady práská knírem, že by Švorcová hodila ručník do ringu.