Mythago

Pěkná Ashley Laurence ve filmu pro BDSM nadšence. Kultovost tohoto snímku mi však nějak uniká.

K sérii Amityville jsem přistupoval jako k restu, který je třeba dohnat, tudíž jsem od něj neměl nijak velká očekávání. Místo béčkové duchařiny jsem však dostal jedny z nejlepších klasických hororů přelomu 70. a 80. let, které jsou na mnohem vyšší úrovni než třeba první Pátek třináctého nebo Noční můra v Elm Street. Oba filmy totiž fungují jako horory i jako mysteriózní dramata s dobře napsanými postavami a dialogy. Tam, kde je v případě jiných žánrových kousků z podobného období přílišná expozice otravná, tady je naopak žádoucí, jelikož divák si je k postavám schopen rychle vytvořit vztah a sledovat jejich vzájemnou dynamiku je stejně zábavné jako sledování hororových aspektů snímků. Jsem si jistý, že svůj podíl na tom mají v případě prvního dílu Stuart Rosenberg, v případě druhého Damiano Damiani. Ani jeden z nich není totiž primárně hororový režisér a oboum se povedlo funkčně zapracovat zkušenosti z dramat, kriminálek a thrillerů, kterým se věnovali v minulosti. Zatímco první film se potýkal s vícero nedokonalostmi (vedlejší linky s knězem a detektivem, které na děj nemají žádný vliv a nebyly ani nijak ukončeny nebo SPOILER fakt, že v celém filmu nikdo nezemře SPOILER), druhý se v těchto ohledech poučil a předkládá funkčnější vyprávění okořeněné o těžká témata (incestní vztah nejstarších sourozenců), která filmu dodávají specifický nádech a osobnost. Co na prvních dílech Amityville rovněž oceňuji je snaha vyhýbat se laciným lekačkám či snaze šokovat diváka přehnaným násilím. Místo toho sází na znepokojivou atmosféru, která prostupuje oběma filmy a stále více se stupňuje. I díky tomu oba filmy zestárly s grácií a vyjma pár drobných výjimek nedochází k přehnaně "cheesy" momentům, které by moderního diváka odradily. Horor v Amityville i jeho pokračování se pro mě okamžitě staly srdcovými záležitostmi a byť jsem si vědom mnohem nižší kvality dalších dílů, pravděpodobně se jim nevyhnu.

Takhle by to dopadlo, kdyby Michael Bay točil horor. Klišé se vrství na klišé, uměle působící postavy pronášejí nesmyslné dialogy a trapné hlášky, někteří z herců mají projev voskových figurín, který už tak i na horor scénáristicky příliš ploché postavy definitivně sráží na kolena. Grindhousový námět svou stupiditu nebere s nadsázkou, ale snahou o vážné vyznění a pokusy o předání nedopečených poselství (voják pacifista) ji ještě prohlubuje. Hollywoodsky dokonalý vizuál se skoro až komiksovými barvami obírá film o jakoukoli syrovost a válka v podání Overlord je divadlo, kterému se nedá věřit a divákovi úspěšně brání, aby se mohl ponořit do budovaného světa. Tenhle film byl utrpení.