Americký vlkodlak v Londýně

Hodne zabavna variace na vlkodlaci filmy. John Landis v sobe nezapre velkeho znalce a fanouska horroru. Skoda ze se mu nepodarilo svuj scenar z roku 1969 zrealizovat uz v sedmdesatych letech. Poplatnost osmdesatkam je z Vlkodlaka citit hodne a i kdyz je to legrace, precijen bych radeji cisty horror. Protoze pasaze nahanejici strach, pripadne znechucujici jsou udelane uzasne, v cele s oskarovou scenou premeny, stvorenou dalsim velkym fandou - Rickem Barkerem. Vpodstate povinnost. (11.11.2005)

Úzkostlivou atmosférou načichlý úvod, v němž se dva kamarádi stávají terčem útoku vlkodlaka. Slušnou atmosféru si film udrží vlastně po celou dobu stopáže, ale lehce jí ruší občasné nepříliš povedené komediální vložky. Jako správný horor, staví snímek na lekačkách, které sice plní svůj úkol, ale v několika případech je lze odhadnout s vteřinovým předstihem. Proměna Davida ve vlkodlaka při písni Blue Moon je kultovní a ohromující. Scény v hospodě mají perfektní tajemný nádech a vyvrcholením budiž závěrečná pasáž odehrávající se v kině a přilehlých zákoutích. Značný úspěch sklízí film i v oblasti vizuální - mnohé masky jsou velmi povedené, až děsivé. Nadstandardně dobrý horor. (01.02.2007)

„Nějakej nahej Američan mi ukradl balónky!“ Příběhově nic moc převratného (co taky u vlkodlaků pořád vymýšlet), postavy nic moc, herecké výkony ne zrovna oscarové, ale film má hodně povedené a do detailu vyvedené masky a scéna vlkodlačí proměny rozhodně patří k těm nejlepším, na kterou můžete ve filmu narazit (jen škoda toho zbytečně komického hudebního doprovodu – ono obecně hudba samotná mi tu přišla dost nevýrazná a místy až nevhodná). Stejně tak v mnohých scénách výborná kamera a hodně povedené nápady (chlapec rozmlouvající s křovím, rozmlouvání s oběťmi) jinak průměrný film pozvedávají na poměrně vysokou úroveň. Podobně tomu je i s humorem, který je fakt zábavný, jen mi ho tam připadlo trochu moc. Ale mají to v té Anglii hezké sestřičky. (17.05.2012)

Strašidelné momenty se tu střídají s až bláznivě komediálními, což paradoxně nenarušuje horrorově temné vyznění příběhu. Dodává mu jen lehce bizarní příchuť a naprosto specifickou, vůbec ne nepříjemnou náladu. K té přispívá i množství popových songů, většinou z 60. let, odlehčujících atmosféru v místech, které by mohly vyznívat až příliš makabrózně. Vytvářejí krátkodobou iluzi bezstarostné prázdninové komedie, z níž je ovšem divák vždy velice brzy vytržen nějakou tou hrůzností. Každá píseň (v paměti asi nejvíce utkví chytlavá „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival) se tématicky nějak vztahuje k vlkodlačímu tématu – všechny mají totiž v názvu slovo měsíc. Pokud bychom se zaměřili na čistě horrorové prvky, pak úvodní atmosférická čtvrthodinka z anglických vřesovišť, některé snové sekvence, a děsuplná scéna z londýnského metra patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo. Jestli ještě pořád váháte, zda obětovat hodinu a půl života tomuto na csfd nepříliš dobře hodnocenému snímku, pak vás možná přesvědčí poslední argument: An American Werewolf in London obsahuje nejlepší přeměnu člověka v monstrum v celých dějinách filmu! (16.08.2007)

Tak tohle je poprvé, co se mi na hororové komedii líbila jak horová tak i komediální stránka (a to se mi obvykle hororové komedie nelíbí vůbec). Hlavně se mi líbí ten nápad vlkodlaka v Londýně jako takový. Ano, sice to už bylo částečně v původním Wolfmanovi, ale tady je to na úplně jiné úrovni a také jinak myšleno. Začátek filmu vytvoří atmosféru tajemna, kterou mám v těchto filmech vždycky tak rád. Dále děj pokračuje svou docela originální cestou a i když je koncept docela jednoduchý, autoři si s filmem dost vyhráli, ale to prostě musíte nejdříve vidět. Dále mě zaujaly masky, které působili celkem realisticky a není divu, že kvůli nim založili filmovou cenu speciálně za ně. Herci tu jsou dobří, ale žádn extra výkony tu od nich ani třeba nejsou. Můžu říct, že film je pro mně hodně milým překvapením. (22.10.2016)