Morien

Sakra, Michal Dlouhý je v té bílé košili tak androgynně sexy, že jsem úplně zapomněla na zbytek toho, co jsem chtěla napsat. Mimo jiné mě ale určitě napadlo, jak moc by se veskrze všem postavám hodila alespoň trocha vzdělání. Protože ti šeptající shrbení nepřemýšlející poddaní mi přijdou jako mnohem děsivější záporák než Ivana v celé své kráse, s blesky v očích a s Borisem v zádech. P.S.: HAPKA!

(1001) Tomu říkám filmový debut. Nevím, kdo by co chtěl ještě dovysvětlovat, od prvního do posledního záběru víme naprosto všechno, co jako divák a ČLOVĚK potřebujeme vědět. Sochání pomocí omezeného zorného pole a posílení pouze slyšeného je neuvěřitelně mocné, spolu s (mým) postupným uvědomováním, že jde vlastně o antické drama sofoklovských rozměrů a že budu nejspíš ještě hodně dlouho brečet. A jak praví Marigold: "Film, po kterém je 99% snímků s tématem holocaustu jen přebytečnou patetickou veteší."

S naprostou určitostí jeden z nejzásadnějších filmů, které mě formovaly během dětství/dospívání. (A natočil ho zrovna Sam Raimi, kdo by to byl řekl.) Myslím si, že každý film, o kterém v současnosti řeknu, že mě zasáhl takzvaně do srdíčka, by se dal vysledovat buďto sem, nebo ke Kill Billovi. Smajlík smajlík. A nejspíš za to může jak to, že jsem na něj jednu dobu koukala pořád dokola, tak to, že je o čarodějnicích a na konci se rodina léčivě objímá. A jsou tam věštecké sny a temná, temná, temná voda.

Ačkoliv odmítám hypotézu, že cestování je jediný způsob, jakým může člověk se svým životem něco udělat (ačkoliv film to taky úplně netvrdí, zkrátka je občas třeba dodat věcem jinou perspektivu a širší souvislosti), tak jsem se trošku dojala, jaká je to taková pěkná roztomilá motivační bezodpadková dramaturgie. A obraz Seana Penna lákajícího prstíčkem do divočiny mi upřímně uhranul.

Kdybych už nechtěla být Ginou Carano, tak bych určitě chtěla být Noomi Rapace. Nicméně je škoda, že nic dalšího kromě jejího dokonale funkčního těla v tomhle filmu krucifix nedává smysl.

"I was bitten by a radioactive detective." Po důkladném studiu můžu se vším odhodláním prohlásit, že je to asi tak milión pětkrát lepší než ten Gatiss+Moffatův zmetek.

"God is a number you cannot count to." -Marilyn Manson. (Když dá člověk hledat "book of Job", aby si ji v klidu přečetl, tak mu to v první řadě nabídne reklamu na biografii Steva Jobse.)

Kelly Reichardt mi rozumí jako nikdo na světě.

Že já a Antoine Fuqua kráčíme po jiných cestách je mi s každým dalším jeho filmem jasnější a jasnější, ale byla jsem zvědavá, jaká bude ta Sutterova filmová prvotina, protože jeho seriálovou práci z velké části miluji, ale taky trochu nenávidím. A ukázalo se, že Southpaw je na můj vkus až moc prvotina a jen velmi málo zajímavý film. Jakeova fyzičnost je opravdu krásně děsivá, ale mám dojem, že ani na prostoru dvou hodin nezvládl předvést uspokojivý duševní vývoj svojí postavy. Ale aspoň ještě desetkrát víc jsem byla zklamaná z napsání té dcery, protože veškeré změny jejího chování extrémně šustily papírem a příručkami o vypointovaném dramatickém psaní. Ona měla být druhá hlavní postava filmu, ale protože si chlapci z nějakého důvodu rozhodli přidat do rodinného psychologického dramatu ještě klasický předvídatelný sportovní film o ztroskotanci, co trénuje, aby se vrátil na výsluní, tak se vyloženě ztratila mezi balastem. Když chlapci při velkém finále stříhali do souboje statické záběry, jak s Naomie Harris děvče sedí v tmavé místnosti, kouká na televizi a vykřikuje: "Ne, ne, on mu ubližuje!", tak jsem se skoro styděla, jestli ji vážně nešlo namontovat do dění alespoň trochu lépe a organičtěji.

-"Sen je sen a umírá s ránem." A taky nesmím zapomenout na: "Dobrý den, já jsem satanista z Pardubic a mám takový malý problém."