Niktorius

Jeden z prvních představitelů bollywoodské vlny pákistánobijectví (a s tím spojeného muslimobijectví) je oproti svým bratříčkům ještě docela umírněný a realistický. Dokonce se snaží být určitým způsobem přívětivý k indickým muslimům, byť vinu za rozšíření předsudků a paranoie vůči nim háže výhradně na jejich vlastní bedra (resp. na ty "zlé" muslimy, kteří těm "hodným" a vlasteneckým kazí pověst) a hysterické chování hinduistické majority ani nepřiznává, natož aby ho kritizoval. Ale především jim tlačí do hlav, že zatímco Indie muslimy beze zbytku přijímá a respektuje, tak v Pákistánu jsou i muslimští muhádžirové (emigranti z indických území) oběťmi systematických ústrků, a je tedy jasné, kterého ze dvou rozkmotřených potomků Britské Indie by měl podle autorů filmu každý správný služebník Alláha ve vlastním zájmu podporovat . Pokud odhlédnu od ideologického podtextu, pak si navíc musím postěžovat, že filmu v důsledku nedůmyslného scénáře chybí spád i napětí a překvapivě upozadněná romantická linka je v něm jen na obtíž.

Zoufale nudný artistní kýč, který si myslí, že umění se dělá záběry na hezkou přírodu a postavami, které se občas hlasitě zamyslí nad otázkami života, vesmíru a vůbec.

Čím se vlastně I Hate Luv Storys liší od filmů, z nichž si tolik utahuje? Nejspíš pouze tím, že na svou jalovost neustále upozorňuje, aby bylo divákům jasno, že si jí je vědom. To ovšem na vtipnou perzifláž skutečně nestačí.

Trailery klamou. Bodyguard není další kousek z dlouhé řady akčních komedií v jihoindickém stylu a akce je v něm jen o pár sekund víc, než se vlezlo do upoutávek. Namísto charakteristických over-the-top soubojů film staví na humorných scénkách (= troškovských výstupech uječeného tlouštíka) a milostné zápletce (= romantiky zbavený konstrukt v němž se oba aktéři chovají jako ufoni z hodně vzdálené galaxie). Spousta indických diváckých hitů mi připadá v lecčem blbá, ale také je na nich obvykle něco viditelně atraktivního a jejich úspěch je tak možné snadno pochopit. Bodyguard je ovšem výjimka a jeho divácký ohlas pro mne zůstává hůře vysvětlitelný, než počet členů Kelly Family. A to zvláště v kontrastu s tím, jak malý zájem Indové jevili o daleko povedenější filmy z žánrové směsky komedie / akce / romantika, jako je třeba Bbuddah Hoga Tera Baap.

Následovat titulní doporučení nebylo zas až tak těžké...

U režiséra formátu Mehbooba Khana mne to vážně překvapuje, ale Humayun je ve svém provedení neskutečně archaický film. Dokonce až tak, že kdyby nebyl ozvučený, rok výroby bych tipoval někdy kolem léta páně 1910. Všechny interiérové scény vypadají, jako by ve skutečnosti byly záznamem nějakého divadelního představení, jen s nezvykle propracovanými kulisami. Kamera je vesměs statická, herci se po scéně také příliš nehýbou (a když ano, tak jako by byli omezováni malým pódiem) a místo vedení realistických rozprav halasně přednáší natočení směrem k imaginárnímu publiku. Dialogy jsou nasnímány buď stylem čelní záběr na mluvčího č. 1 - střih - čelní záběr na mluvčího č. 2 nebo oba mluvčí stojí téměř nehybně proti sobě a kamera je oba snímá z boku. Scény z exteriérů (cestování, přesuny vojsk, náznaky bitev), které už z principu nebylo možné točit "divadelně", pak slouží výhradně jako kratičké ilustrativní předěly a nic zajímavého se v nich neděje (byť pro jejich realizaci Khan shromáždil úctyhodné množství komparzistů, koní a slonů). Dílo zkázy pak dokonává nesmyslné a nekonzistentní vyprávění, které se občas - i v docela důležitých dějových zvratech - úplně vykašle na filmové prostředky a příslušné události jednoduše odpřednáší skrze vševědoucí vypravěčský overvoice.... Prostě se ani nechce věřit, že ten sám Mehboob Khan o několik let později málem získal Oscara.

Vypointované, svižné, vtipné a v konzervativním prostředí indického komerčního filmu, kde se ještě před pár lety slovo "sex" jen opatrně hláskovalo, taky dost drzé a provokativní. A ač je Delhi Belly jednoznačným úspěchem na všech frontách (na další film v režii Abhinaye Deola se vážně těším, píseň 'Bhaag D.K. Bose' nemůžu dostat z hlavy o Imranu Khanovi už nesmýšlím jinak než jako o nové herecké hvězdě), je zřejmé, že jeho hlavní nosník tvoří vydařený scénář Akshata Vermy. Od něj se mají současní bollywoodští scénáristé co učit. 85%

Ač jsem na dlouhé a pomalé filmy z Blízkého východu a Jižní Asie docela zvyklý, vlekoucí se Umrao Jaan byla takovým zátěžovým testem mé trpělivosti, jaký už jsem dlouho nezažil. Ale věřím, že znalost původního románu Mirzy Hadi Ruswy a lepší povědomí o sociálních poměrech v Lákhnau 19. století by mi umožnily užít si tento snímek víc. Další výhodu bych jistě měl, kdybych vládl plynnou urdštinou, neboť v anglických titulcích neoplývala Amiranina básnická tvorba zrovna nějakou mimořádnou kvalitou. Velkou - a interkulturně rozpoznatelnou - devízou filmu je ovšem jeho vizuální zpracování, a to zejména co se týče kostýmu a kulis, jejichž tvůrci před prvoplánovou opulentností upřednostnili detailnost a pečlivost.

'Neplačte pro kulhavého Salíma' je jedním z hrstky indických filmů REALISTICKY zachycujících život muslimů vytlačených okolnostmi na samý okraj společnosti. Příběh Salíma, negramotného gangstera ze špinavého muslimského ghetta v Bombaji, je zasazen do období náhlého vzestupu hindského nábožensko-nacionalistického radikalismu, kdy marginalizace indických muslimů pravděpodobně dosáhla smutného historického vrcholu, ale většinu své kritiky směřuje dovnitř komunity samotné. To je také jeden z podstatných aspektů, jimiž se tento film liší od mainstreamového Bollywoodu - ten se totiž snaží oslovovat hinduistickou většinu a právě z jejích řad vybírá hrdiny, jenž mají být pro ostatní příkladem.

Nesčetněkrát dynamičtější, akčnější, vtipnější a zábavnější, než celá filmografie Salmana Khana za posledních deset let. A nenechte se mýlit barvotiskovými plakáty a uhozeným zjevem Amitabha - Puri Jagannath nenatočil žádné rozšafné retro, ale mimořádně energický film, který v úplně každém směru doslova přetéká modernitou a přitom si zachovává duši a šarm poctivých masala snímků ze 70. a 80. let. Takhle já si představuju Bollywood 21. století.