Niktorius

Osama je vlastně úplně obyčejný film - jeden z masy dalších podobných, jaké vznikají v rozvojových zemích. Z této masy jej vyzdvihuje jen celosvětová distribuce a téma - snad nemá cenu dodávat, proč mnoho západních diváků skočí raději po snímku z tálibánského Afghanistánu, než by sledovali sociální drama z Bangladéše. Naději na zajímavou filmařinu dává působivý prolog, v němž je kameran přímo jednou z postav filmu, ale režisér záhy tento nápad opustí (byť se s oním kameramanem ještě jednou setkáme), aby rozjel ničím nevybočující a ve smyslu filmařské stylistiky decentní obžalobu zrůdného režimu Tálibánu, který několik let vymačkával poslední zbytky sil z afghánského obyvatelstva, jež od sedmesátých let trpělo pod náporem válek a občanských nepokojů... Jako memento afghánského utrpení funguje film dobře, jsem ovšem docela na pochybách, zda může nabídnout ještě něco víc a jak jej vůbec může západní publikum příjmout. Osama totiž vesměs zpodobňuje afghánskou realitu pouze tak, jak si ji všichni představujeme ze zpráv na Nově. Obávám se tedy, že pro většinu diváků se Osama stane jen prostředkem v utvrzení zkresleného názoru na "ty islámské země tam kdesi v pozadí světa" a jakémusi sebedojímání na tím, jak dokáží jejich obyvatele olitovat a oplakat.

První turecký film, který mě totálně neznudil*. To ovšem neznemená, že by mě na něm dokázalo skutečně zaujmout i něco víc, než jen typicky "turecky" komponované záběry plné barev a detailů. Příběh je natisíckrát protřepané a nestoudně předvídatelné klišé, v němž je humor nutno hledat lupou. Nebo alespoň s takovými fešnými brýlemi, jaké hrdě nosí ťulpas Iskender. ______________ *= Dnes (29. 11. 2010) už můžu říct, že těch tureckých filmů, které mě bavily, bylo daleko víc, než těch nudných.

Nechutně přepoetizovaný až uslintaný film. Něco jako vizualizovaný koncert Honzy Nedvěda. Sentiment a ulpívání na poetických obrazech sice patří mezi atributy, kvůli nimž mám íránské filmy rád, leč ne každý s nimi umí zacházet tak ladně a nenásilně jako třeba Majid Majidi. Lidé, co jeho opěvované Božské děti vnímají jako patetický kýč, by se Gabbehu měli pro vlastní dobro vyhýbat obloukem. A to i v případě, že mají kladný vztah k perským kobercům.

Volný sled historek o muži, který uměl krást s láskou dojíždí hlavně na svou fádnost a absenci pořádného dějového oblouku. Takhle můžete film klidně v půlce vypnout, nebo od něj na dvacet minut odejít a ve výsledku o nic nepříjdete. Škoda toho, protože herci se hodně snaží a po řemeslné stránce není co vytýkat, ba naopak...

Vše, co je nutné z tohoto filmu vidět, najdete zde: http://www.youtube.com/verify_age?&next_url=/watch%3Fv%3DX75LMQhC1sI

Velmi netradiční pokus zachytit trauma, které si obyvatelstvo současného Chorvatska odneslo z války v bývalé Jugoslávii... Berger klidně nechává mluvit hlavní protagonisty úplně z cesty (stařenka neustále brebentící o druhé světové!) a vyhýbá se krácení jejich promluv...Namísto toho paralelně k nim (film se promítá zároveň na dvě plátna) zařazuje klidné záběry na přístavy, moře, krajinu atd. Nekonvenční přístup oceňuji, ale přiznávám, že bez dlouhého zívání se na to moc koukat nedá :-)

Omšelé, suché, banální, povrchní a pohříchu zastaralé. Besson naoko revoltuje a přitom si netroufá na nic opravdu drzého. Filmařsky hodně sterilní. To fakt nemůže filmař vyplazit jazyk na konvenčnost jinak, než se svůj film zabydlí ujetými postavičkami s haluzáckým zjevem?

Bavilo mne to do zhruba do půlky, kdy jsem se nemohl vynadívat na fantastický vizuál a byl jsem pohlcený osobitou atmosférou, pro jejíž grotesknost se těžko hledá důstojných soupeřů. Pak se film ovšem proměnil v nesrozumitelné přešlapování na místě a a euforie byla ta tam...

Pár záběrů by šlo určitě použít do reklamy na Calvin Klein či do videoklipu Marilyna Mansona. K ničemu jinému se to nehodí.

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru.