Niktorius

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru.

Panebože, proč jsem na to vůbec lezl...

Pěkná kamera a nadstartní herecké výkony, ale velmi loudavé vyprávění, kterého v diskuzi litoval i sám režisér.

Jako sci-fi fanouška by mne asi mělo štvát, že je se snímku vidět, jak autoři zvoleným žánrem vlastně opovrhují a považují jej za nějakou podřadnost. Ale za vydatné podpory téměř plného sálu na LFŠ 09 jsem se u něj vlastně skvěle bavil.

Ty kokotské anglické názvy si tenhle vynikající snímek nezasloužil...:-( _____ Thierry Zéno rozhodně v pofilmové diskuzi nepůsobil jako neinteligentní úchyl, ba přímo naopak.

Tož kurva hoši (guten tag), to jsem teda nečekal. Snímek, který je ve svých kárajících připodobněních přímočarý a často též otřelý a povrchní, oplývá humorem založeným z velké části na trapnosti a bizarnosti postav (co s tím měl společného Troška?) a světe div se - ono to nějak funguje. Člověk se výborně baví i uznale kývá hlavou, když se Sedláček trefuje do černého (což se bohužel děje méně často, než by bylo záhodno). Všechna trapnost, upachtěnost a malost zůstává na plátně, kde je vystavena na výsměch, a nepřelévá se do obecenstva ani se nestává charakteristikou samotných tvůrců. O to víc mrzí značná neukotvenost (film se rozlévá v různých polohách a žánrech, ale ani jedné se nedrží) a několik těch stupidních scén, které opravdu zapadjící spíš do Kameňáku (Czáková). Přesto velmi příjemné překvapení...70% (LFŠ 2009)

Tak vám ani nevím, jestli mi na tom vadila víc ta přesvětlená kamera, a nebo pointa. Ale už si začínám zvykat, že Indové "správným" směrem směřované násilí bez výhrad schvalují.

Bollywoodských filmů je v naší kinodistribuci jako šafránu, takže člověka vždycky potěší, když nemusí nic objednávat ze zahraničí a může si pro vyvolený disk dojet třeba i tramvají. Vzpoura ovšem úpně typickým bollywoodským filmem není, celkovým pojetím se nijak neodlišuje od západního (pseudo)historického standartu a vlastně je to právě nátěr indického patosu, co jí přidává šmrnc. Totéž platí o vášnivém herectví vesměs dobře známých tváří. Aamira Khana si po prvotních nesympatích musím definitivně zařadit mezi oblíbené herce a na Rani Mukherjee (tradičně v roli prostitutky) se prostě vždycky dobře dívá... :-)_______________P.S: Největším zločinem českého DVD jsou nepochybně úděsné titulky, do nichž autor zanesl několik skutečných perel. Jednou tam mluví o "osobě" jménem Rámajána (!), u názvů měst používá tu české, tu anglické transkripce a než to člověku dojde, tak stále přemýšlí, co je to ta "společnost Raj"... Největším gólem je ovšem záměna krav za psy - taková základní neznalost by se panu překladateli v některých restauračních zařízeních mohla vymstít :-)

Zatímco v Bollywoodu vesele tanči a řeší milostné pletky, v Tollywoodu vesele tančí a prolévají krev. Pokiri je další velmi dobrý telugský akčnák s Maheshem Babu, který má v porovnání s jeho předchůdcem, Athadu, lepší scénář, ale zase je méně zajímavý po vizuální stránce. Ovšem i tady dovede být akce chvílemi velmi efektní, přestože o triky se staral vpodstatě jediný člověk... A teď si představte, jaká masakrální pecka by vznikla, kdyby se z obou filmů vybralo jen to nejlepší...

Moje první setkání s telugským filmem dopadlo nad očekávání dobře. Snímek zcela v duchu indické filmové tradice kombinuje divokou akci (podotýkám mnohem krvavější, než bývá v severoindických filmech) s komediální romantikou a přebírá prvky z mnoha jiných, západních i východních, filmů (John Woo a batři Wachovští by měli radost). Jeho Achillovou patou je neooddiskutovatelná vatovitost a nadbytečnost druhé třetiny, v níž děj prakticky stojí na místě a režisér se marně snaží dělat zábavu pomocí bezzubých komediálních kousků a kontaktních soubojů s neohrabanou choreografií. Finále je naopak rychlé, úderné a vyniknou v něm všechny přendosti, které Athadu má. Především velmi dobrá režie (skvělá práce s kamerou), pěkná výprava a slušné kaskadérské kousky. Pravda, mohla se z toho odejmout nabytečná vata a měla se upřednosťovat klasická pyrotechnická práce před digitálními efekty, nicméně pro diváka navyklého na indickou tvorbu dobré dojmy převažují. Režisér Trivikram Srinivas má rozhodně šanci udělat pořádnou díru do světa...Ještě větší, než jakou Mahesh Babu udělá do hlavy hlavního padoucha.