Niktorius

Dokud v Indii nezavládla socialistickou rukou Indíra Gándhí a bollywoodští filmaři nezačali reflektovat skepsi z neslavného vývoje samostatné republiky, muslimové se v indických filmech takřka nikdy neobjevovali v rolích řadových občanů, ale byli spojování se vznešenou navábovskou kulturou, jaká po pádu Dillí kvetla právě v Lákhnau, kde se Mere Mehboob odehrává. Film už však opatrně zachycuje její úpadek a neaktuálnost - ač jsou prostředí, příběh i chování postav podány v navýsost romantickém a poetizovaném duchu, divák za tím cítí, že se prostě nedá žít ani z honosné minulosti ani ze skládání urdských básní a že je poněkud absurdní, když se spolu dva zamilovaní mohou bavit jen skrze plátěnou stěnu.

Mainstreamový bollywoodský film, který svým divákům říká, aby hodili za hlavou izzat stejně jako požadavky rodičů, prarodičů a armády tetiček do padesátého kolena a místo toho se snažili užít si naplno život podle vlastních představ? Není tohleto náhodou větší revoluce, než když se v Love, Sex Aur Dhokha objevil jeden holý zadek?_____________ P.S: Film zafungoval i napodruhé na Festivalu bollywoodského filmu a ač jsem jej tam sledoval ve stavu extrémní únavy, ani jednou jsem u něj nezívl, ba ani oko nepřivřel.

O tento film jsem se původně začal zajímat kvůli blogovému doporučení Radima Špačka (ano, to je ten režisér, co natočil Pouta a připravuje Festival bollywoodského filmu). Má očekávání vzrostla, když jsem si na internetu přečetl reakce indických diváků . Malajalámská kinematografie byla odjakživa známá vynalézavými a nápaditými snímky a její pověst s mezinárodních kritických kruzích se blíží oceňované kinematografii bengálské. S vědomím této skutečnosti dokáží nadšené ohlasy o údajné malé filmové revoluci opravdu nabudit. Žel s filmem přišlo velké zklamání. První problém vychází už z toho, že Rajesh Pillai pokusil spojit dva již trochu ohrané náměty, které jsou sice divácky vděčné, ale nepříliš kompatibilní. Tím prvním jsou trable s automobilem, který z nějakého důvodu musí vysokou rychlostí projet řidičsky nepříliš komfortní trasu (zde se jedná o včasné doručení srdce k transplantaci) a tím druhým střípkovité vyprávění o osudech mnoha lidí, kteří se sice neznají, ale jejich životní cesty jsou porůznu propojeny. V Traffic bohužel dochází k tomu, že nejenže rozvíjení námět č. 2 příliš upozaďňuje námět č. 1 a ubírá mu téměř všechno napětí, ale i k tomu, že tyto náměty nejsou samy o sobě dobře rozvedeny. Ústřední linie s převozem srdce je příliš chtěná a nelogická. Copak vzburcování rozsáhlé policejní akce, kdy příslušníci po celém jednom svazovém státě vyklízejí ucpané silnice pro jeden džíp Maruti, bylo vážně jednodušeji realizovatelnou cestou, nežli zorganizování mimořádného letu letadla či vrtulníku? Ano, zaznělo tam cosi o nevhodných povětrnostních podmínkách, ale ty byly ve filmu - kde se nehnou ani listy na stromech - vidět kde? (komentář není dokončen)

Je mi líto, ale musím klást opravdu velkou část pozornosti na tradičně pěknou sivanovskou kameru, abych vůbec mohl dát tři hvězdičky. První půlhodinu mi ta snaha předvést portugalského hrdinu západních učebnic dějepisu jako vyšinutého násilnického zmetka a zároveň malebnými záběry a libými tóny oslavovat kulturu kéralských kmenů ještě docela šmakovala, ale jakmile mezi sebou Indové začali intrikařit, tempo filmu začalo namísto původní horské bystřiny připomínat rozlévající se med a vlastenecké dunění se stalo iritujícím, tak jsem se neubránil zívacímu záchvatu. Bělošští kolonizátoři ze škatulky indických filmových stereotypů rozhodně nevyčuhují, ale alespoň tam mají společnost třeba v podobě polokomické figurky muslima nebo slizkého politika...Urumi nakonec potvrzuje moje dávné podezření, že Santosh Sivan je sice skvělým režisérem, ale pouze v těch případech, má-li jeho film méně jak 120 minut...

Tradiční indický motiv násilného rozdělení a opětovného shledání členů rodiny, levicová sociální kritika, trocha toho islámského mystična a to do toho samozřejmě spousta chytlavých písní, solidních pěstních bitek a hromada lehce sebe-parodického humoru. Že to všechno dohromady, protřepané a promíchané, nemůže být poživatelné? Kdeže. Ono to dokonce může být i velmi chutné, pokud je šéfkuchařem zakladatel žánru masala Manmohan Desai. S ním nakonec ani nevadí, že hlavní hrdina na diváky občas (doslova) mává kladivem a srpem - komunistické myšlenky jsou zde omezeny pouze na tvrzení, že indičtí boháči si cestu životem klestí pomocí úplatků a po pracujícím lidu není žádáno vyhlášení třídního boje ani oslava strany či ideologie, nýbrž aktivní účast v politickém životě v rámci zavedeného demokratického systému. Zajímavé také je, jak se tvůrcům do filmu podařilo zakomponovat přesah do reálného života hlavní herecké hvězdy - Amitabh Bachchan se při samotném natáčení vážně zranil, přičemž se za jeho záchranu modlila celá Indie a nakonec se vrhnul na (levicovou) politiku; dopadl tedy podobně jako filmový 'kuli' Iqbal.

Na celém filmu mne nejvíc zklamala jeho touha hrát na efekt, pod jejíž tíhou byla obětována realističnost a logika. Jestli se Mohammed vrhal na ňadro kojící polské matky proto, že začal v lesích postrádat mateřskou lásku, tak to snad ještě chápu, ale chtěl-li pouze utišit žízeň, pak mi vážně nejde do hlavy, proč nevyužil konvenčnějších zdrojů vláhy, jako je kupříkladu sníh, jehož byly okolní pláně plné. A že by byli američtí vojáci až tak drsní, že by plýtvali jistě ne levnou raketou vzduch-země jen kvůli jedinému nevýznamnému fousáčovi v turbanu? Jo, a taky netuším, jaké divné motorové pily se vyrábí v Polsku, ale když ty naše někomu vypadnou z rukou, tak už řetěz dále neběží, tudíž je při takové méně příležitostí pro následné gore scénáře. Škoda, že Skolimowski je chtěl do svého filmu narvat stůj co stůj.

Z celého filmu se mi nejvíc líbila paní režisérka.

Až se zas bude ve škole probírat orientalistické umění, učitelé mohou vedle jmen jako je Delacroix nebo Dinet klidně zařadit i Václava Kršku. Ne snad, že by film měl srovnatelnou výtvarnou hodnotu (čímž nechci tvrdit, že se výprava nepovedla), ale jeho ultraromantická, naivní a mýtizující prezentace "Orientu" je natolik přepálená, že se to nedá akceptovat ani v polopohádkovém příběhu z fiktivní země. Nejvíce iritujícím prvkem jsou ovšem básnicky patetické dialogy a rozvášněné přehrávání, proti nimž i ten nejexaltovanější bollywoodský doják vypadá jako civilní dílo 'ze života'.

První miska vah: Precizní a silně estetizované akční scény, které jsou zejména díky účelnému (a tedy již ne samoúčelnému a exhibičnímu) využívání zpomalovaček a kameramanově smyslu pro dechberoucí kompozice pravděpodobně ty vůbec nejelegantnější, jaké kdy Bay natočil. Druhá miska: Zjevné paralely a komentáře k současné politické atmosféře v USA jsou očekáváně idiotské, ale zároveň tak zmatené, že mi po skončeníí stejně není jasné, koho že to vlastně Bay volí a jestli svými četnými narážkami americké Republikány a jejich "vlastenecké hodnoty" oslavuje nebo zesměšňuje. Je taky otázkou, kdo je v reálném světě předobrazem Deceptionů, když Sovětský svaz dávno padl a vášně kolem Bushovy kruciáty do Iráku už jsou taky ty tam. ____ Na druhé zhlédnutí 70%

Sleduje se to výborně, ač každého se zájmem o Osmanskou říši musí zabolet, že je celý příběh podaný v duchu nacionalistických balkánských mýtů o útrapách pod "tureckým jhem" (je dostatečně známo, že někteří křesťanští Slované nejenže své děti nenabádali, aby místo odvodu do tureckých služeb přes systém devşirme a přijetí islámu volili smrt, ale dokonce občas i upláceli příslušné úředníky, aby byli právě jejich potomci do služeb osmanské Porty přijati, protože protiváhou ztráty původní identity bylo otevření bran ke značné moci a bohatství). Vyloženě odporný je avšak kontext, ve kterém tento film vznikl. V roce 1988 totiž komunistický režim Todora Živkova dováděl k vrcholu násilnou protitureckou kampaň, v jejímž rámci byla vůči bulharským Turkům činěna přesně ta příkoří, která film vyčítá jejich dávným prapředkům - ať už mluvíme o násilném odebírání národnostní identity a náboženské víry, nebo o vyhánění z domovů (počet uprchlíků bezpečně přelezl půlmilionovou hranici). Selektivním zdůrazňováním staletí starých křivd měl tento film krutou Živkovovu politiku patrně ospravedlňovat a vydávat ji za jakousi spravedlivou pomstu. Ostatně i z komentářů Bulharů na IMDb zní halasný bojovně-vlastenecký ryk... _______ Odhlédneme-li ovšem od okolností vzniku, tak se Čas násilí naštěstí nejeví jako nějaká primitivní xenofobní agitka, kde je každý Turek zavilý bedgáj, a už kvůli té poctivé filmařské práci, kterou na něm tvůrci odvedli, se jej vyplatí vidět._______ P.S: Jelikož film také výrazně akcentuje náboženskou stránku věci a janičáry prezentuje jako takové malé Bin Ládiny, je dobré si připomenout, že oficiální vírou příslušníků 'Yeni Çeri' byl ve skutečnosti značně neortodoxní súfjský řád bektašíja, jenž se v dnešní podobě paradoxně (?) vyznačuje zapřísáhlým pacifismem.