32. srpen na Zemi

Je jasné, že ide o dielo talentovaného tvorcu, ale je aj jasné, že ide o debut talentovaného tvorcu. 32. august dokáže diváka vtiahnuť, vyvoláva otázky, pocity, dojmy a niekto citlivejší si na konci aj poplače. Podľa mňa však sľubuje niečo iné, alebo kriticky napísané niečo viac, ako nakoniec poskytne. Ono ide vážne skôr o pocitový film, ako o nejaký dramaturgicky pevne vystavaný konštrukt, kde sa všetko zodpovie, práve naopak. Ak sa s Denisom stetnem náhodou niekde na letisku, tak mám na neho ohľadom filmu pripravených zopár otázok. (24.10.2018)

Od první minuty útočí Villeneuve na vaše smysly prostřednictvím mnoha ruchů a zvuků a společně se střihem, který děj a postavy posouvá na různá místa poměrně zběsile, nebudete vědět která bije. Tedy aspoň já, si předtím o filmu nic nepřečetl. A opět se mi to vyplatilo. Od okamžiku, kdy vznese Simone svou žádost, se začne rýsovat neotřelá road movie smíchaná s lehce podvratnou komedií, která se překulí do drama. Jemně absurdní příběh o lásce a nelásce...o míjení se. Villeneuve mě opět nezklamal. Obsah i forma, je totiž podle mého gusta. (09.04.2022)

Moc jsem nepátrala o čem to bude, podle názvu čekala odlidštěnou sci-fi, a dostala skryté city... které mě semlely, prostě přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Zezačátku, než mi došlo, že jsem žánrově jinde, mi to přišlo málo akční, dialogy "divné", ale když jsem se srovnala, tak mi to zapadlo. Komedii v tom tedy moc nevidím, spíš bych ten film nazvala cyranovskou tragédií o skryté lásce, charakterizovanou pro mě otázkou "Proč jí to, zatraceně, nevyjádřil dřív?" Ono se říká, že nikdy není pozdě, ale když je ten druhý zničehonic na druhém břehu, tak už pozdě je. Tolik asi k poselství filmu. (06.02.2022)

Romantická komedie v existenciální road movie? Že to nejde? To jste asi ještě nenarazili na jednoho z nesympatičtějších režisérů Denise Villeneuva a jeho snímek vymykající se všem konvencím. Klubko velikých emocí, které se pomalu rozmotává v neobvyklou komedii, vtipné scény střídají vážné problémy, chvílemi si vychutnáme poetické záběry pouště či ulic Quebecu, které však za úderného leitmotivu soundracku (který nikdy nevyšel) funkčně zastoupí rychlý a výrazný střih. A tak, jak to jedním koncem provázku začalo, to i končí. Nehodou, po níž si člověk uvědomí, že by se měl vydat úplně jiným směrem. Nebo ne? (02.07.2011)

Villeneuve viděl film Před úsvitem, a rozhodl se natočit to po svém, ovlivněn ještě trochu raným Wimem Wendersem. A tak sledujeme, jak má nějaká tomboyka (fakt vypadá víc jak chlap, a ne sexy žena) autonehodu a díky ní přehodnotí svůj dosavadní úspěšný a bohatý život modelky a herečky a rozhodne se počít dítě a užívat si života, počínaje pátkem 32. srpna. Proč zrovna 32. srpna fakt netuším a myslím, že ani rejža ne (resp. jen označil pár dní, kdy to jako stálo za to). Díky tomuto detailu jsem totiž od začátku film byl naladěn na mysteriozní nebo surrealistickou sci-fi, ale dostal jsem prostě ukecanou milostnou historku s - pro Villeneuveho typickým - povrchním ponaučením, tentokrát na téma važte si toho, co máte, protože to také mít nemusíte. Je to celé nudné a povrchní obrazem, příběhem, vnitřním příběhem, postavami, a díky tomu i nedůvěryhodné. U postav mi chybí nějaká komplexnost, propracovnost, charakteristika, psychologie. A ta okatá náhoda na závěr (MOŽNÝ SPOILER: v noci na opuštěné ulici natrefíte náhodou na auto se třemi mladíky, kteří zrovna chtějí někoho zmlátit) celou tu nudnou nudu jen korunovala. Btw, nahoře v obsahu uvedený „začátek řady náhodných a katastrofických událostí“ se nekonal, pokud nepočítám jedno bouchnutí dveřmi taxíku do nosu a nález ohořelé mrtvoly, s níž se dále nepracuje. (26.11.2019)