Zkouška umění

Tohle je vzkaz mladým lidem, kteří ve filmu účinkují a uvidí, že se jim lidé smějí. Neznamená to, že si myslíme, že jste netalentovaní nebo k ničemu. Jen prostě v 18 letech 90 % lidí není zralých. Je to normální a přirozené. Nebyli jsme jiní. I přesto se nijak nestydím, když vidím něco infantilního a zasměju se. Když se směju vám. Zkouška umění je film, který je přesně pro mě. Jsem cílový divák. Film má většinou kladné recenze a za zápor se zmiňuje fakt, že se divák bude některým uchazečům smát. Jakoby na tom bylo něco špatného. Jestli má někdo rigidní názor, že všichni mladí umělci jsou budižkničemové, bude si to myslet i bez tohoto filmu.  Většina z nás ale tvořila v mladí úsměvné věci a měla úsměvné názory. A vytáhneš to jen na večírku s přáteli, kde se zasměješ, co sis tehdy myslel. Navíc ne všichni mají tzv. WTF názory.   A svět je takový. 18letí se smějí boomerům za přežité názory, boomeři se smějí mladým za infantilní názory. Každý dostává feedback. Podle mě to není v rozporu, můžeš se zasmát nějakému absurdnímu dílu, aniž by sis myslel, že ten mladý člověk je k ničemu.  Víš, že na sobě může pracovat a za rok přijít s mnohem vyspělejším dílem. (13.11.2022)

říká se, že umělci nebudou mít co žrát, a před 2 lety jsem měl tu možnost se přihlásit na uměleckou odbornou školu [vím, že to nikoho nezajímá, ale co kurva, nobody cares..], ale vzhledem k tomu, nebo spíš k výhodě toho, že mám tak skvělé kámoše, co to rovnou odchodí za mně, a co se párkrát od nich nedozvím, tak si někdy říkám, ještě že jsem udělal dobře, a vysral jsem se na to, protože umělci a hlavně učitelé umění jsou extra non plus ultra exotická pochutina. Dokument je upřímná sonda do zablacených svér i hemisvér, a temných zakoutí uměleckých končin. S tou vrátnicí bych chtěl aspoň na jeden den sedět v té malé komůrce, a smát se těm blbcům, s růžovejma vlasama, a napůl vyholeným obočím, a vyjímat se jaký exot jí denně projde dveřmi. Musí být sympatická. A ten chleba za 14 korun, ten vydrží celý týden. (05.03.2023)

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo. (10.03.2023)

"To "Projít křovím" bylo jakoby fakt ten akt, co se stane, což je to univerzum, což mám tady zalepený tou šprckou. Dala jsem si prostě do umělejch kalhotek tu trávu, aby to byla taková jako upřímně nadsázka na to, kdybych měla prostě chlupatou kundu a tak prostě a že mi tluče to srdce skrz ni. Tak je to asi věnovaný vlastně ta moje vilná instalace jak mojí kundě, tak prostě tomu co bude." Zajímavý dokument o tom, jak je umění složitá věc, jak dobří ale i tragičtí jsou někteří uchazeči a o dlouhých záběrech do nikam. Je to ale i celkem zábava a rozhodně nelituju, že jsem tenhle film viděl. V některých momentech mě mrzela špatná srozumitelnost projevů, které probíhaly dál od mikrofonu. Pedagogy musím rozhodně ocenit, protože já bych se neudržel a smál se u některých děl či odpovědí na celé kolo. Zejména obě ženy mi připadaly současně hodně cáklé a při tom vlastně při hodnocení tvorby docela rozumné. Výborné jsou také paní na vrátnici, které jsou na stejném místě, ale přitom od toho všeho dění zcela oddělené. Nejdřív mi ty prostřihy na vrátnici přišly divné, ale nakonec se mi ten kontrast zalíbil. (21.11.2023)