Zkouška umění

Příšerně natočený a ještě hůř sestříhaný komediální dokument, který vše vyvažuje jen geniálně tragickým obsahem uchazečů a pedagogů. Kdo někdy koukal na práce uměleckých fakult, tak bohužel ví, že tento film odráží naprostou skutečnost a nejedná se jen o extrémní vzorek tupců. Totéž bohužel platí i o některých lektorech (zde dvou slečen s vizuálním přirovnáním: Přerostlý Asterix a Duhový Obelix). Pak nemají být takové obory pro smích. Z prestiže do póvlu. Smutné. (25.07.2023)

Tridni analyza tohodle dila by byla veskrze nelichotiva.. Asi bych mel ve vlastnim zajmu zapatrat po metodickych priruckach pro umelecke skoly, inak mam nakroceno k interni normalizaci fenomenu typu Martiny Simkovicovej. A to me desi asi vic, nez predstava ze bych mel osobne podobne rizeni absolvovat. "Nadosobno" naprosto dehumanizujici aka jinde nez na umelecke by tohle kurva neproslo! :D (26.03.2024)

Nejzábavnější český film posledních let je dokument – to jsou ty paradoxy moderního věku. Občas jsem přemýšlel, jestli ti umělci opravdu vědí, že tam jsou kamery. Přitom bych neřekl, že se autoři filmu snažili protagonisty zesměšňovat (možná ty vrátné). Ono je tu dost míst, nad kterými se divák může vážně zamyslet. Poklona tvůrcům i vedení AVU za odvahu je tam pustit. (Snad jen ten poslední záběr mi přišel trochu slabší, ale i tak lepší čtyři hvězdičky.) (07.12.2022)

Jako diváci hodnotíme film. Filmaři hodnotí proces hodnocení u talentových zkoušek na AVU. Hodnotící představitelé jednotlivých ateliérů (často poťouchlými chytáky a s cukajícími koutky) hodnotí tvorbu a snahu aspirantů být vyhodnoceni jako hodni studia. Ze strany vyučujících ale prý nejde o hodnocení, často říkají. Všichni jsme si rovni, často říkají. Jde prý o vstřícné vyvádění aspirantů o studium z komfortní zóny a  povrchnosti myšlení. Ostatně, sami aspiranti hodnotí své umění a snažení, stejně jako umění a praxi jiných. Je to součást jejich sebeprezentace. I tak dávají najevo, že je hodnocení údajně vlastně nezajímá, nejsou povrchní a rozhodně nestojí v komfortní zóně čehokoliv. Konání všech je, zdá se, determinováno předpokladem, že společenství vskutečnosti sestává výhradně z vždy připravených hodnotitelů. Byť jsme si všichni rovni... a diversita... a krása v jedinečnosti každého... apod., ofkors. Dění hodnotí i vrátné a jiní zaměstnanci AVU, které si s radostí ohodnotíme aspoň my v kině, když už se zdá, že akademici a studenti ve snímku si vyhodnotili, že zázemí nestojí ani za hodnocení. Celé to tóčo je prý dobrá příprava na to ustát uměleckou dráhu po absolvování školy - umění umělců totiž bude od první zmínky až do jejich zapomnění neustále podrobováno vyžádanému i nevyžádanému hodnocení všech. Film je prý jen observační, nikoliv hodnotící. Jistě. Výtečný cringe to byl, hodnotím. (14.11.2022)

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo. (10.03.2023)