Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (122)
KOMOREBI is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at that moment. Ja tie vyprázdnené naratívy jednoducho milujem. Perfect days je čaro smutná obrazová poézia tváriaca sa, že je o šťastí, pričom je vlastne celá o smútku. Kódži Jakušo je v úlohe tichého upratovača toaliet nezabudnuteľný. ()
Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. ()
Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. ()
Minimalistická poetika o každodenních radostech, držení se rutin s melancholickým nádechem a kontrasty/stíny. Úvod je tichý, skoro dokumentární pohled na život bez komentáře, až s přibývajícími interakcemi se poodhaluje osobnější vhled do dění. Hudba trefně napovídá o rozpoložení málomluvného hrdiny. Někomu to bude připadat mdlé, dokonce úmorné. Užil jsem si to, milý a emocionální 8 z 10, 4*. P.S. Po hlavních titulcích vás čeká vzkaz. ()
Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Sayuri Ishikawa, ktorá hrá postavu „Mama“ a spieva japonskú verziu „The House of the Rising Sun“ pre Hirayamu (Kōji Yakusho) a ďalších dvoch barových hostí, je v Japonsku mimoriadne populárna speváčka so stovkami albumov a singlov v kariére siahajúcej až do 70. rokov minulého storočia. (Arsenal83)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
- Hirajama (Kódži Jakušo) v průběhu filmu čte tři knihy: „Divoké palmy“ od Williama Faulknera, sbírku povídek „Eleven“ od Patricie Highsmith a „Trees“, posmrtně vydaný román japonské spisovatelky jménem Aya Koda. (DavePave)
Reklama