Zdrojový kód

Až Duncan Jones ovládne vypravěčské tempo, může se o něm mluvit jako o novém zlatém hollywoodském dítěti. Jeho filmy mají dobrý nápad, skvělé herce, poutavou atmosféru - a příliš dlouhou stopáž. U Zdrojového kódu to naštěstí není takový problém jako u přetaženého Moon, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že při prostříhání o nějakých deset patnáct minut se mohlo jednat o napětím nejnabitější film poslední doby. I tak ale - díky stále velmi solidně ubíhajícímu tempu, chemii hlavní dvojice a hlavně dopointovanému konci s přesahem - kinozážitek s nábojem, který spoustě akčních thrillerů beznadějně chybí. 75% (12.05.2011)

Duncan Jones se začíná vykreslovat jako vskutku zajímavý tvůrce s originálními nápady a hlavně "šestým" smyslem k jejich převedení na plátno. Jak Moon, tak Source Code skrývají ve svém nitru podnědnou a vzrušující myšlenku, která sice ani v jednom případě není rozvedena do komplexního sci-fi světa (viz Matrix, Inception, 12 Opic), ale naprosto postačuje k utáhnutí filmu lehce podprůměrné stopáže a udržení jeho kvalitní atmosféry. Zdrojový kód těží především z konceptu Na hromnice o den více - hlavní hrdina spolu s divákem získávají stále více zkušeností a dokáží se dokonaleji orientovat v prostředí, které stojí na místě. Koncept je na konci rozbit ve prospěch trošku lacinného emocionálního pohlazení, a to vybízí ke zpochybnění logických pravidel filmu (resp. jednoho pravidla)... Ačkoliv řada diváků bude doufat, že Duncan Jones bude postupně dělat své filmy robustnější a velkolepější, myslím, že jeho podání skromnějšího sci-fi má své kouzlo. 8/10 (08.07.2011)

Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti. (13.08.2011)

Je mi sympatické, že Duncan Jones prodává naprosté banality jako malé nevtíravé indie kousky, u kterých mnozí (oprávněně!) vykřikují slova o spasiteli inteligentního sci-fi, apod. U Zdrojového kódu se však nemůžu ubránit tomu, že kdyby se celá látka zpracovala jako čtvrthodinový kraťas, výsledek by byl lepší než tenhle celovečerák, který sám sobě škodí tím, jak se mermomocí snaží hrát na několika hřištích najednou (časové paradoxy, vojenské trauma, milostná linka). Navíc, hrdina má možnost zmáčknout tlačítko „load“ tolikrát, až je vám nakonec jasné, že se mu to jednou podařit musí, podobně jako když v PC hře vyrážíte poněkolikáté od stejného checkpointu a doufáte, že tentokrát už definitivně nezařvete. 3 a ½. (01.09.2011)

Po pravde receno, drobny zklamani po vsech tech oslavnejch komentarich. Casto srovnavany Spravci osudu se mi jednak libili vic a pak moc nechapu, proc se to s tim srovnava, tohle spis pribehove pripomina Scottovo Deja Vu. Cela ta myslenka, jak funguje cestovani do minulosti, je sice vcelku zajimava, bohuzel ale zoufale nedomyslena, takze kdyz to nekdo ve filmu vysvetluje, nedava to moc smysl a za chvily se stane nejaka udalost, ktera by podle danejch pravidel nemela bejt mozna, coz tvurci prejdou stylem, ze nekdo hodi hlasku o dobrym pristroji. Jinak ale ma film jen 90 minut, coz znamena, ze se furt neco deje, i kdyz furt to samy, sledujeme jednu udalost asi tak dvacetkrat. Nastesti se to Jones snazil ozvlastnit, takze pokazdy se stane neco unikatniho a pokazdy ma tak clovek duvod bejt napnutej nebo zvedavej. Jinak herci jsou v pohode, Jake hraje paradne a Michelle je sympaticka, ale v podstate tu vubec nemusela bejt, jeji role je jen takovy nahravani Jakeovi. Celkove obstojne natoceny a trochu celou tu myslenku domyslet, mohla to bejt pecka, tentokrat to nezachranil ani zaver, kterej mi naopak moc nesed a krom toho, ze je prilis polopatickej, je taky silene happy-endovej, coz se sem moc nehodilo. Slabsi 4*. (21.06.2011)