Mzda strachu

William Friedkin patril medzi najlepších režisérov 70. rokov, nenatočil v tom období veľa, ale vždy to stálo zato. Tento režijne majstrovský kúsok natočený s poriadnou dávkou remeselnej dokonalosti uchvacuje ešte aj dnes, je na ňom vidno pot a možno aj krv samotných tvorcov. Niečo také, sa dnes už netočí. (23.02.2020)

Tak jsem to udělal úplně opačně a jako první jsem si pustil americký remake. Pro mě byl velmi vydařený a jsem defacto maximálně spokojený s tím, co jsem viděl. Nicméně nemohu hodnotit plným počtem, když originál je alespoň podle recenzí o chlup lepší. Takže další na řadě, je verze z padesátých let a uvidíme, jestli se komentáře nepletou a jedná se o ještě lepší podívanou. P.S. Ta obsluha baru měla působit atraktivně, jak v originále, tady je to ale čistokrevná ježibaba :-)) (19.12.2015)

Pch, nedajte sa vysmiat, ze pribeh o soferoch nakladakov v akejsi dzungli nenecha divaka vydychnut a stale sa nieco deje! No tak deje sa tam toho uplne minimum, len odznie kopa prazdnych kecov onicom, a exteriery to tiez nedokazali zachranit. Plus v strede nastupila priserna nuda a vatovo plane plky. Jo a prepadak ostane stale prepadakom, na tom nic nezmeni ani tych X rokov, co uplynulo od natocenia - a pre mna ostava stale najlepsim prepadakom Obcan kane. Precenovane dielo, asi ako Cymynova Nebeska Brana : 20 % (04.06.2016)

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více. (02.04.2023)

Kým sa dej Mzdy strachu rozhýbal dopredu a postavy konečne nasadli do nákladiakov, ubehne dobrá polovica filmu (!). Je to taký extrém, až  som premýšľal, či pozerám správny film. Je síce pravdou, že vďaka (extrémne) dlhému uvedeniu do deja sa s postavami lepšie zblížime, na strane druhej nie sú napísané tak extrémne chytľavo, aby sme z toho boli paf, takže snaha vychádza čiastočne vnivoč (vizuálne sú dotyční herci sympaťáci, ale ich roly ma vôbec nezaujímali, dokonca ma nudili). Našťastie, akonáhle sa nákladiaky pohnú dopredu, začne to byť slušná show v čele s pôsobivou výpravou a viacerými výbornými scénami (banditi, strom cez cestu, zdolávanie mosta, pre mňa šokujúco nečakané úmrtie). Kniha v slovenčine vyšla v r. 1956. (07.09.2021)