Cesta naděje

R. Crowe by už měl přestat hrát tyhle útrpný role, kde má celou dobu výraz, jako by se za chvilku měl rozbrečet. Když se podíváte na plakát, tak přesně takhle se bude tvářit od začátku až do konce. Ten film je neskutečně pomalej a nezáživnej, nenašel jsem na něm ani nějakou silnou emoční stránku (ztráta synů > naděje, putování), tohle se prostě nepovedlo. A že se Russell zamiluje do pěkné Olgy, tak to je jasný už při jejich prvním setkání. Bez milenecké linie by to vlastně ani nešlo. Gladiátor je jenom jeden a není třeba se snažit hledat náplň v podobných vodách (určitá paralela by se tam najít dala - ztráta, naděje, boj až do konce, rodina). (06.11.2015)

Pro mě velmi rozporuplný film. Když vezmu v potaz, že se jedná o režisérskou PRVOTINU, fakticky první počin Russela Crowea, tak film nadmíru povedený (co by za to jiní nováčci režiséři dali, že ?). Ale to skoro až pohádkové vyznění s vynuceným emocionálním koncem (který ale bezesporu zafungoval na jedničku, mé emoce byly pokořeny) to v mých očích film trochu sráží na kolena. V rámci vizuálního pojetí nemám, co bych dodal. Perfektní exteriéry doplněné bezchybnou kamerou, tady se vše vydařilo. Crowe zahrál dobře, párkrát malinko přehrával, ale dalo se to snést. Asi nejvíce zaujala postava tureckého majora, který ve filmu působil jako svěží vánek. On ten samotný nápad s hledáním ztracených synů na papíře může znít fakticky skvěle, ale to zpracování pokulhávalo. Ten konec, kdy jako otec má Crowe sny o místě, kde se nachází v nynější době jeho poslední syn, a následně se vydá a prostě ho najde, to všechno zní až moc fantaskně. Ale přimhouřím obě oči a ještě ty čtyři hvězdy udělím, ale časem možná snížím. Za mě dávám 70 % (10.08.2018)

Zatiaľ čo tragédiu druhej svetovej máme vo filmografií zmapovanú, prvá svetová napriek fascinujúcim bodom v krviprelievaní toľko pozornosti nedostáva. Ale teraz sa dostaneme do roku 1915 a bitky pri Gallipoli. Russell Crowe režíruje seba celkom šikovne a neraz sa hrá s mnohými scénami naraz. Tu núka flashback, tam určitú víziu, inokedy skúša prechod z rovnakého miesta do minulosti. Má tu pokojné scény, hnusnú vojnu či akčné prepady, ale aj slnkom zaliate raňajky v istanbulskom hoteli. Pomáha si aj dobrými hercami - Jai Courtney v epizódnej roli skvostný, Olga Kurylenko veľa priestoru nemá, ale jej postava je pamätná a zobrať množstvo neopozeraných tvárí bol dobrý krok. Cesta nádeje mi čiastočne pripomína Unbroken v pomalšom rozprávaní, no kompenzuje ich neopozeranými miestami, posunmi v príbehu a má čosi do seba aj v tom, že za 111 minút ťažšej drámy som sa nepozrel na hodinky ani raz. Čo je malé, ale výrazné plus v celkovom vnímaní tohto typu filmov. Ťaží vás, púta vás, ale drží v pozornosti. (01.06.2019)

Russell Crowe jako režisér debutant zde podle mě obstál více než dobře. Cesta naděje sice tedy určitě není kdovíjaký filmový skvost, ovšem v rámci čistokrevného dramatu si dovolím tvrdit, že patří jistě k tomu kvalitnějšímu, co za posledních pár let v tomto žánru vzniklo. Po celou dobu jsem z něj totiž, a to i přes ne zrovna optimistické a dvakrát příjemné téma, cítil velice příjemnou uvolněnost, klidnost a pozitivitu, což není vůbec jednoduché navodit, ale zde to vše funguje velice jednoduše a přesvědčivě. Samotná zápletka by se jinak dala lehce označit i za poměrně originální, sice krapet kostrbatější, ale určitě působivou, s několika velice intenzivními scénami, škoda jen tedy slabšího spádu a závěrečné emoční gradace, kde bych se nebál i trochu víc přitlačit na pilu, ale celkově to prostě docela šlape a určitě nenudí. Crowe co by režisér ve svém režijním debutu dokázal navodit i poměrně výraznou atmosféru a samozřejmě sám sebe jako hlavního hrdinu ukočíroval též na výbornou, což ovšem asi nedalo příliš práce, neboť on je skutečně skvělý herec a takovéto filmy dokáže utáhnout i s přivřeným očkem. Cesta naděje je zkrátka pohodová podívaná, která nestrhne, nenadchne, ale určitě ani neurazí a neunudí. Prostě velice pěkný průměr. (01.08.2016)

Přesně takhle to vypadá, když vypelichaný Válečný kůň vychlemtá Vodu pro slony. Stihne ho pak jen další nudná a patetická sračka o tom, jak otylý pan Vranae hledá, hledá a hledá. Nejdříve půl hodinky vodu v buši, pak tak hoďku v Istanbulu včerejší den a nakonec v Gallipoli bagruje zeminu, až se z toho zamiluje do Kurvylenkovic Olinky a adoptuje tureckého cigoše. Chápu, že Rasl po vzoru mnohých kolegů urputně zatoužil ukojit své „režisérské“ ambice, ale tak nějak zapomněl najmout si k tomu pořádného scenáristu, schopného dramaturga, soudného střihače a rovněž nějakého vhodného představitele hlavní role. To, jak se dvě hodiny bloncká od ničeho k ničemu s oduševněle moudrým výrazem babičky Boženy Němcové, která zrovna neměla zaražené prdy poté, co se přežrala kysela, byla rozhodně ultimativní kreace jako stvořená například pro koženého Bena s Flekem, Rocca di Siffredia, Bobo Patizóna či jiného velikána s dětskou obrnou závislého na svalových relaxantech, a nikoliv pro kdysi opravdu dobrého herce. Takže Vránao, okamžitě přestaň dělat pičoviny a vrať se s čistou duší komandovat mástry, jinak už ti příště nedopřeju ani tu jednu ránu z milosti a nechám tě se trápit! (14.03.2015)