Čí je to vlastně život

Už název filmu napovídá, o čem vlastně vypráví. Ken Harrison je sochař, který po autonehodě ochrne na celé tělo kromě hlavy. Nemožnost realizovat své fantazie ho mučí natolik, že chce skoncovat se životem, ale má právo volby? Navzdory svému tématu je film hlavně díky vtipálkovi v ústřední roli Kenovi poměrně lehký a nabízí i zajímavé vedlejší postavičky, které si buď oblíbíte nebo ne (jako třeba černý hudebník John). K pochválení tu je i výborný scénář, herci (Richard Dreyfuss hlavně) a líbil se mi šalamounský závěr, kde nám režisér nechává prostor k domyšlení si. Geniální byl záverečný symbolický záběr. (16.02.2008)

Skvěle zvládnuté ožehavé téma práva člověka na to, svobodně se rozhodnout, zda žít či zemřít. I přes vážnost celé věci a některé dramatické scény, se snímek nese v docela humorném duchu, hlavní postava neustále vtipkuje s nemocničním personálem, avšak přesto dává každému jasně najevo, že si přeje jediné - vysvobození. Skvělý Richard Dreyfuss, výborný scénář a velmi silný konec - rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. (19.04.2007)

Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... (08.11.2021)

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % (07.06.2023)

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. (07.03.2014)