Můj bezvadnej život (E03)

Nejzajímavější na tomto filmu bylo, že již po hodině od začátku zde bylo více než třicet hodnocení. Příběh ženy, která dělá pro rodinu to, co považuje za nejlepší. Východiskem bylo nastavené zrcadlo. Čekal jsem trochu vtipnější závěr, než jen pragmatické konání. Vtip obstarávala kamarádka hlavní hrdinky, dcery byly moderní, ale ústřední dvojice mi přišla příliš nesourodá a některé otázky nezodpovězené. (08.12.2019)

Po dlouhé době příběh, na který se dá koukat. Pár chyb bych asi našla, ale hlavní message pro mě bylo to, že vám nikdo nedá návod na to, jak žít svůj život. A také to že ať už je důvod pro změnu cokoliv, donutí vás to jednat. Terezka si jede svůj herecký koncert od začátku do konce. Já mám prostě ráda snímky z normálního života, reálné problémy. (11.12.2019)

Nejvetsi problem teto epizody je ten, ze se neda moc verit tomu ekzemu ani jednotlivym postavam, ktere uz trochu spadaji mezi karikatury. Sef banky, terapeutka, kamaradka... postavy zajimave, ale ne uplne verohodne... Nejlepe vystizene jsou asi pomery v rodine. Na televizni inscenaci a jedno podivani dobry, no... (11.12.2019)

Nejslabší část celého cyklu mě neiritovala ani tak Terezou Brodskou, u které naprosto chápu, že se nikdy neprosadila ničím větším než sra*koidní Ulicí, jako spíše tématem, které se snaží zobrazit. Chápu, že tato hoďka a 1/2 může oslovit matky s obdobným syndromem vyhoření v úkolu hlavy rodiny, širší cílovku už ale nejspíš bavit nebude. A do té spadám právě já. (20.12.2019)

„Ale fakt je, že čím jste starší, tak je ten váš věkový rozdíl míň vidět. Promiň Dani, ale tenkrát mi Péťa, když jste se brali, připadal jako takový úplný děcko proti tobě…ale teď už si člověk ani nevšimne. Že Stando?“ - „Tak to vidíte, maminko…“ Tchýně vždycky ví, jak potěšit…Úvodní rodinná „idylka“ mě upřímně pobavila a přišla mi přirozená. Vlastně i to dění potom, stejně jako snaha strhané Dany udržet pořádek a vše zvládnout. Brodská si se svou neurotičkou vyhrála, škoda jen, že v tomhle ohledu (snad s výjimkou „terapeutky“ Jitky Schneiderové) zůstala prakticky osamocena. To, že se Dana hned na prvním „sezení“ rozbrečela, bych ještě nějak překousl, ale problém je, že od „prvních pokroků“ začne povídka ztrácet na uvěřitelnosti až zběsilým tempem (stejně tak v případě postav…zejména „otočka“ už starší dcery vůbec nefungovala), konec je pak vůbec nejtragičtější (označení „utopie“ je docela na místě). Celkově to tedy vyjde jen na lepší průměr. „Takže se to nezblázní.“ - „Cože?“ - „Ne nic, jenom jsem si na něco vzpomněla.“ (23.12.2019)