Kryštůfek Robin

Nikdy jsem nemiloval medvídka Pú, ale o to více jsem si tento film zamiloval. Výborný Ewan McGregor ve filmu, který je o navracení se k dětství. K radostnému období hraní, kdy hranice neexistovaly, pouze ty, které jsme si vymyslely. Film s tímto skutečně excelentně pracuje a tu vyvolává dojetí, melancholii, tu radost z dětinskosti, která najednou nepůsobí kýčovitě, ale naopak se stává pramenem znovuobjevené radosti, na kterou jsme již dávno skrze dospělé starosti zapomněli. A je moc fajn, že tento film nesklouzává jen k té dětské rovině, ale vrací se i zpět do dospělosti, kde reflektuje dětské poznání, díky kterému i v dospělosti můžeme najít řešení dříve neřešitelných problémů. 75% (01.08.2019)

Je smutné, že podobné morálne posolstvá a názory sú v dnešnej dobe prehliadané a existujú iba v takýchto rozprávkach. No skúste presadiť nejaké to motto tohoto príbehu, u nejakého dnešného vysokého nadriadeného, utopeného vo svojich vidinách veľkého zbohatnutia a kašľania na svojich ´´poddaných´´. Vysoké remeselné spracovanie tomuto príbehu ešte viac pomáha. Ale aby šlo o nejaký viac ako pozoruhodný snímok, to ale napísať nemôžem. (01.07.2019)

Ve skutečnosti by se finální pointa o dovolených točila okolo vybudování výletního letoviska ze Stokorcového lesa, kam by zbohatlíci jezdili uniknout ruchu velkoměsta a fotit si mluvící plyšáky. Bizár, který mi srdce nedovolí odstřelit. Méďa Pú je prostě strašný sympaťák a tomu McGregorovi ty palce držíte, aby se vybodl na korporát a začal dceři číst pohádky. Plyšáci jsou sice trochu děsivě vypelichaní, místy to nedává úplně smysl a je to na pohádku dost depresivní, ale najít se v tom musí každý. Jak už jsem tu kdesi četl, film s malým mozkem, ale velkým srdcem. (15.07.2020)

O sobě asi nemůžu říct, že jsem v dětství žral medvídka Pú. Ano, věděl jsem o něm, o oslíkovi a tygrovi, ale vychoval mě krteček, zajíc s vlkem a Bolek s Lolkem. Winnie the Pooh má cílovku dost nízko, ale nemůžu říct, že bych se nudil. Až mě překvapilo, jak temnou atmosféru si dětský film dokázal vybudovat. McGregor je sázka na jistotu, ale celou show si pro sebe ukradl někdo jiný. ÍJáček, který je největším propojením se světem dospělých. Jde o milý film, ze kterého skoro necítím Disneyho. (06.08.2020)

Osobně jsem vůči fetišistickému oslavování vnitřního dítěte a dojímání se nad vlastním dětstvím vždycky ostražitý, přijde mi to jako hrozná werichovština a jakási imitace "moudrosti". Neříkám, že se někdy rád nedojmu a že na mě nostalgie někdy nefunguje - ale tady je to tak banální a natolik to stojí v cestě dalším, bohužel nerozvinutým motivům, že to zamrzí. Na jednu stranu se mi líbí, že přítomnost imaginárního světa přesahuje hrdinovu mysl a mohou s ním interagovat i jiní, ale na druhou stranu to vede k velké nejasnosti ohledně toho, jaká je tedy role toho světa a co má z filmu vyplývat. Přítomnost těchto světů má většinou ten smysl, že se jich hrdina musí vzdát a najít jejich otisk v každodennosti. Zde ho však objevujeme jako fyzicky existující místo, kam se Kryštůfek na konci doslova odstěhuje se svou rodinou. Co si z toho má člověk vyvodit?. Dcera má odjet na prestižní školu, ale z toho asi sejde, protože "se jí nechce". A místo toho se s otcem a matkou přestěhuje do pohádkové říše, kde bude zřejmě nicnedělat s magickými stvořeními do konce věků. Je to svou neaplikovatelností skoro fascinující - a některé implikace jsou až hrůzu nahánějící, přinejmenším pak nezodpovědné. Je to opravdu čisté propadnutí a odevzdání se nostalgii, které by z rukou Davida Lynche bylo čteno jako obraz totální zkázy a rozpadu lidské mysli. (19.11.2018)