Moulin Rouge

Po skončení jsem si připadal, jako by mě někdo ulepil obřím, sladkým lízátkem, ale je to na škodu? Vůbec ne! Jeden z nejzábavnějších, nejromantičtějších, nejnápaditějších a nejúžasnějších filmů, který jsem kdy viděl! Většinu času jsem měl chuť vyskočit a na 80% songů se kroutit jako retard (tančit). (09.02.2009)

Moulin Rouge. Domov prostopášných kurtizán, chrám rozdováděných bohémů a nekonečný zdroj inspirace pro umělce všech zaměření. A také místo, kde se setkává Phill Collins s Madonnou, Elton John s Dolly Parton a v "diamantové" písni dokonce Marilyn Monroe s Marléne Dietrich. Koho překvapí, že do toho všecho organicky zapadá Offenbachův kankán z Orfea v podsvětí? Zapomeňte na všechny muzikály, které jste dosud viděli. Pryč je broadwaysky úhledné skotačení z My Fair Lady i Julie Andrewsová, prostince rotující Za zvuků hudby (ta píseň v MR taky zazní). Baz Luhrman natočil NEJFILMOVĚJŠÍ muzikál všech dob, eklektický ohňostroj emocí, filmových asociací a starých songů v nových hávech. Tak třeba Roxanne. Z uprděného reggae od Police je strhující, dechberoucí, střevarvoucí tango a nejsilnější scéna filmu. Vizuální stránka MR evokuje roztančená plátna Toulouse-Lautreca, ale i legrační bollywoodské zpěvohry. Snad poprvé od filmu Až přijde kocour jsou barvy (červánkově růžová, chladně modrá a medově zlatá) dějotvorným prvkem a prostředkem režijního vyjádření. Ewan McGregor svým zpěvem strčí do kapsy většinu původních interpretů. A věřte, že tím jsem ANI ZDALEKA nevyjmenoval všechny klady filmu. 100 % (11.04.2003)

Ty vole, co jako k tomuto napsat? Že si ta zrzatá hydra zdechnout zas(ou)loužila? Či že pokud bych spatřil tuto fíčárnu před tím, než jsem si párkrát zapotloukal po Paříži, nejspíš bych tam nechtěl jet ani za zlatýho kňoura? Možná takto: život, ve vší jeho nádheře i utrpení, dostává v konečné fázi mat. Je na každém z nás, náhodných shlucích proteinů, postavit se ku vlastnímu zániku hrdě, čelem a - bohužel - učinit tak jen jednou a naposledy. Obranou není ani krása, ani láska, ba ani pokřik náboženských říkanek. Inu tedy mějme onu odvahu, vlastní snad jen těm téměř dokonalým, odejít se ctí a úsměvem a zároveň ztratit svou strukturu teprve tehdy, kdy to bude nezbytně nutné, nikdy však dříve! Snad poté roztáhneme křídla fantazie a definitivně zvítězíme nad hmotou.....Kýč všech kýčů velitel. Ovšem svůj účel před lety splnil, poplakala si a pak spustila gaťky. Dneska bych to už vážně nepouštěl! (14.08.2012)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Chudobný básnik láskou opantaný, zoznamuje sa so zaprášenou morálkou skazenej štvrti, kde vládne bohémstvo a rozkoš najhrubšieho zrna... A tam kdesi vidí ju - kurtizánu spútanú okovami vlastných túžob, chladnú ako oceľ, uväznenú v mužskej žiadostivosti. Milujúci ,,pisálek" dá jej zakúsiť príchuť lásky a ona neodolá, pripúta si ho k sebe na veky večné. A Baz Luhrmann znovu dokázal, aký je romantik a svojím filmom okúzlil nielen nežné polovičky. Milujem Roxanne - z ktorej mi tuhne krv v žilách, milujem jagavý blyskot hviezd na nebi, personifikácie a metafory, ten romantický gýč, záverečnú veľkolepú Come What May... milujem Moulin Rouge! (14.08.2009)