Douglas

Uhrančivý Jancsóův film, neustálý přepracovávající sebe samotného. Tříští mizanscénu na síť propojených prostorů, ve které všechno může být vším, pracuje s množstvím plánů, nediegetické postavy jsou vzápětí diegetickými (tanečníci v trikotech), jakákoliv spolehlivá narativní informace se vzápětí může ukázat jako zcela nespolehlivá, postavy brechtovsky zpochybňují sebe samotné jako postavy a stávají se herci, kteří se vzápětí zase stávají jinými postavami... Říci, že v tom filmu se coby literární inspirace setkávají Boccacio, Shakespeare i Stern, by bylo zoufale nedostačující. Mimořádně vzrušující zážitek a film, který mě snad jako úplně první přesvědčil, že může vzniknout dokonalá syntéza divadla i filmu, aniž by jedna ze složek dominovala a druhá byla ochuzena.

Přerod z klasického Hollywoodu do nového patří mezi oblíbené oblasti filmově historiografické dokumentaristiky (viz filmy Bezstarostní jezdci, zuřící býci nebo Dekáda pod vlivem), ale nápad zmapovat tento ojedinělý zlom prostřednictvím jediné osoby, která v něm navíc sehrála významnou roli, je přinejmenším neotřelý. Dokument Ten kluk bude točit je koncipován jako autobiografie producenta a dlouholetého šéfa studia Paramount - Roberta Evanse. Právě on byl jeden z lidí, díky kterým vznikly filmy jako Rosemary má děťátko, Love Story, Kmotr nebo Čínská čtvrť. Celým dokumentem vás provází právě jeho hlas, který nesimuluje žádný objektivní pohled, ale okázale "čte" minulost bezezbytku individuálním a maximálně subjektivním prizmatem. Evans zvládá mluvit i jiné osoby, imituje, hraje si s hlasem a evidentně mu dělá radost přepisovat minulost z úhlu vlastní osoby. I proto ve filmu zcela chybí klasická rétorická pomůcka v podobě "mluvících hlav" a pokud se objevují nějaké skutečně natočené záběry, jde o archivní záznamy a scény ze samotných filmů. Maximum času zabírají fotografie, které jsou rozpohybovány digitálně (některé předměty vystupují z pozadí atp), prolínají se a maximum pozornosti je věnováno rámování. Fotografie přestávají existovat jako jediný možný záznam skutečnosti, ale stávají se nositeli nových významů, kamera si vybírá jen fragmenty, přerámovává z jednoho detailu fotografie na jiný a dlouhé série fotografií nakonec pracují už jako typ experimentálního filmu, protože právě v jejich seřazení se skrývá narativní síla dokumentu (občas film skoro připomíná Švankmajerovy snímky typu Pádu domu Usherů). Vrcholem této techniky je pak sekvence, kdy Evans vypráví o svém útěku z ústavu a jeho vyprávění doprovází koláž fragmentů z jeho filmů (Kmotr, Maratónec atp.), které v této podobě definitivně ztrácejí svůj původní význam v jiných diegetických světech, ale skutečně se stávají obrazovým ztvárněním Evansova útěku. Jen škoda, že zatímco první dvě třetiny vše pracuje skoro bezchybně, poslední třetina se příliš nese v duchu skuhrání nad svým osudem, jakkoli právě z této části pochází mistrovská sekvence zmíněného útěku. Vše ale v závěrečných titulcích zachrání Dustin Hoffman v archivním záznamu ze sedmdesátých let, kde improvizuje do kamery předvádí Roberta Evanse v roce 1996 a jeden výborný okamžik stíhá další... Přes všechny nedostatky (ryze rétorického charakteru) je však Ten kluk bude točit výjimečným filmem. PS: Film běžel skoro nepovšimnut v televizi a až posléze v Karlových Varech. V TV jsem chytil posledních pět minut... a jsem zpětně rád. Vidět podobný dokument v kině byla totiž úplně nová recepční zkušenost. :)

Dvě hvězdičky dávám jen za vynikající povídku o Ploutvičkovi a Větvičkovi, která ve mně vyvolala vzpomínky na milovanou dětskou knihu Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Zbytek filmu je ale jen nesourodá směska podivných nápadů, které postrádají pointy a prostě jen tak nějak plynou... Bytostně nemám rád filmy, u kterých VŮBEC nemusím přemýšlet a které skrývají zoufalou nepromyšlenost za bizarnost a extravaganci. Jedné noci v jednom městě je pro mě prostě jen pozérská záležitost s rozloženým formálním systémem.

Taxidermia posouvá hranice sofistikované dekadence a neředěné amorálnosti tak daleko, jak to jen jde. „Epický“ maďarský film o třech generacích jedné rodiny, během něhož se dočkají dehonestujícího zesměšnění sex, jídlo a smrt, přináší mimo spousty originálních nápadů v mnoha ohledech velmi neotřelou koncepci organizace časových rovin. Zejména však metody překračování omezujících představ o vkusnosti jsou fascinující: od klování zobákem do penisu a znásilňování prasečích ostatků přes nechutné žraní a nekonečné zvracení až k lidským embryím v klíčenkách. Jeho uvědomělost a ďábelská propracovanost navíc znemožňuje jej i přes okázalou absenci morálky nařknout z jakékoli lacinosti. Už kvůli formální dokonalosti, s níž inscenuje sérii odporností, překonává čas (od vizuální metafory s neckami v dlouhém krouživém záběru ke zdánlivě prostým jízdám napříč továrnou) a vytváří svět, ve kterém byste NIKDY nechtěli žít a žádného jeho hrdinu znát, ale který je takovým způsobem naplněný nápady, že by to vystačilo na několik dalších filmů. Pokud v sobě máte jen trochu dekadentního myšlení, budete se smát až k slzám. A pokud budete prostě jen zvracet, nebuďte smutní. Postavy na plátně vám budou ochotně asistovat. Dokonce dobrovolně. Sportu zdar.

Cokoliv napíšete o Alfredu Hitchcockovi, někdo už to napsal před vámi a velmi pravděpodobně i lépe. Málokterý režisér se dočkal tolika monografií, analýz, profilů a přízvisek. Pokud jste o něm slyšeli jako o „mistru hororu“, snad vás z tohoto nesmyslného a bůhvíproč rozšířeného bludu vyvede právě legendární dobrodružný thriller Na sever Severozápadní linkou, který tvoří jakousi syntézu celé jedné větvě Hitchcockovy tvorby. Téma neprávem obviněného jedince, který prchá před pronásledovateli (ze stran padouchů i spravedlnosti) a hledá skutečného viníka prochází Hitchcockovým dílem od dob působení na britské půdě (39 stupňů) přes jeho ranou americkou tvorbu (Sabotér) až k velkolepému vybroušení právě v podobě Na sever Severozápadní linkou. _____ Tam všechny motivy spojil v dokonale promyšleném vyprávění o nenápadném muži, který náhodným gestem (doslova, nikoli metaforicky) přijme identitu neexistujícího tajného agenta a protivníci odmítají věřit, že jeho skutečná identita není jen dalším výmyslem tajemného pana Kaplana. Několikanásobné převrácení (přinejmenším etických) identit postav a opakované přepracovávání interpretací vodítek v příběhu prožívá po většinu filmu současně hrdina i divák. Divák je konfrontován s příběhem zdánlivě využívajícím všech známých a neznámých žánrových klišé, ale právě ve své eklektičnosti a sofistikovanosti je s každou další minutou nečitelnějším a napínavějším. _____ Právě to (modelovému) modernímu divákovi nakonec umožní přijímat z hlediska filmařského řešení zastaralé pasáže (např. křiklavé zadní projekce), které v sobě nesou tak nezaměnitelnou směs nadsázky a napětí (čerpajícího především ze divácké zmatenosti a nemožnosti scénu v době jejího umístění v příběhu jednoduše uchopit), že je nelze nevnímat víceméně totožně jako diváci před téměř padesáti lety. Jakkoli už jste určitě viděli nebezpečné jízdy postav řítících se v autě bez brzd závratnou rychlostí nebezpečnými serpentinami pár metrů od propasti nebo bezpočet parodií na práškovací letadlo nalétávající na hrdinu uprostřed polí, stále budou tyto a mnohé jiné scény pořád stejně intenzivní, protože důležitý není samotný efekt, ale konkrétní postavení hrdiny v nich a informace poskytnuté příběhem těsně před jejich začátkem. _____ Z filmu Na sever Severozápadní linkou čerpaly první bondovky (zejména pak Srdečné pozdravy z Ruska) a stal se skutečným základem dnes tolikrát v recenzích opakovaného „hitchcockovského thrilleru“, ve kterém hrdina se světem kolem sebe urputně bojuje o svou identitu a nevinnost. Pořád je ale především zakončením jedné celé a postupně se vyvíjející Hitchcockovy série podobných thrillerů a jedním z jeho co do dravosti a atraktivnosti vyprávění nejzajímavějších filmů. Pokud ale neznáte snímky jako Příšerný host, Čtyři vyzvědači (Tajný agent), 39 stupňů, Pověstný muž, Sabotér nebo obě verze Muže, který věděl příliš mnoho, rozhodně si je poshánějte a postupně zhlédněte, protože teprve pak pro vás bude sledování Na sever Severozápadní linkou opravdovým zasvěceneckým zážitkem, ve kterém bude mít každý detail příběhu to pravé místo.

Mohla to být úžasná antiteze k Minority Report na poli velmi podobného tématu (rozkoš z používáni techniky a naprostá absence etiky x strach z jejího zneužití a etický rozměr jako hlavní téma), kdyby se při psaní příběhu více přemýšlelo. Do scény zatčení považuji ten film za geniální. Je po všech stránkách technokraticky odosobněný a nikdo se otravně nezabývá etickými otázkami... Detektivové šmírují, způsobují autonehody, vyhazují elektřinu v celé čtvrti, zprostředkovaně zabíjejí jiné postavy (což se promptně omluví tím, že by stejně umřely jinak). Scény sledování napříč časem jsou brilantně zrežírovány (zejména automobilová honička je jedna z nejoriginálnějších, co kdy vznikly), vyšetřovatelé jsou skvěle napsaní geekové a chladná estetika á la CSI k čistě rekonstruktivně strukturovanému vyprávění dokonale sedí. ____ Jenže v polovině se příběh zlomí do cestování v čase, které nemá vyšetřovací charakter a události se neodhalují, nýbrž mění. Tady bohužel vyprávění padne do několika nepřehlédnutelných pastí, přestane dávat smysl a absurdity jsou tak výrazné, že prostě přes všechnu snahu nelze nalézt adekvátní klíč, který by film zachránil jako "dobrý objekt". A právě tady vyplývají největší rozdíly ve vztahu k Minority Report. ____ Zatímco v Minority Report byla struktura vyprávění do detailu promyšlena a všechny indicie v průběhu filmu měnily svůj význam kontextualizováním do nových a nových rámců, v Deja Vu mají indicie prostě a jednoduše jen jeden význam. A když se nám film snaží tvrdit něco jiného, nepráskneme se do čela s hlasitým "Jasně.", ale začneme se s vyprávěním hádat. A ono nám bohužel dává dostatek argumentů k tomu, abychom zvítězili... Věřte, že mě to mrzí a ty čtyři hvězdičky dávám jen velice nerad.

Ačkoli takto filmy nikdy nevypadaly, pocit falešné nostalgie je poměrně silný. Filmové vzpomínky totiž Svět zítřka jenom vyvolává, žádné konkrétní nepředstavuje a spíš jde o jakousi procházku popkulturní ZOO, v níž si milovník světa včerejška najde, co potřebuje.

Aneb jak udělat z tradičního vánočního příběhu nehoráznou břečku s příšernými herci, primitivní kompozicí a neuvěřitelně iritujícími dialogy.

Do tři čtvrtin mimořádně svižný a sebeuvědomělý žánrový film, poslední čtvrtina je bohužel dost degradující, protože všechny otázky už jsou de facto zodpovězené a jde "jenom" o finální akční dovětek, který už nemá na co odpovídat. Ten se však - obzvláště pak ve stávající podobě - k víceméně sofistikovanému vyprávění, které předcházelo, vůbec nehodí a zásadně narušuje strukturu filmu.

Nebýt těch dvou geniálních scén, z nichž první ani do filmu nijak zvlášť nezapadá (lidojedi; ostrovní bitka s mlýnským kolem, hřbitovem, lesíkem a pláží), dal bych dvě hvězdičky. Stejně jako minule se dost banální historka všemožně uměle komplikuje a velmi podobné situace se pořád dokola opakují, výsledkem čehož je místy přes všechnu akci naprostá ztráta rytmu. Navíc jakkoli postavy o svých motivacích permanentně hovoří, nijak zvlášť zřetelné nejsou a celý závěr působí jako snaha za každou cenu naplnit dilema naznačené ve třech čtvrtinách filmu (rozhovor Jacka a Elizabeth o "zvědavosti"). Ty dvě scény mi ale stále leží v hlavě natolik silně, že bych se konkrétně na ně podíval klidně ještě několikrát... Na celý ten film, který zdánlivou přehlceností maskuje vlastní narativní inkoherenci a repetitivnost, už ale pokud možno nikdy.