Agatha

Bohužel za mě tedy velké zklamání. A to jsem si myslel, že to má všechny předpoklady k tomu, aby mě to chytlo. Předloha je úžasná a film se jí kupodivu jakžtakž drží. Herci jsou top. Hudba, výprava, kostýmy, vizuál jsou jedny velké orgie. Ale jak napsal POMO, chybí tomu srdce a za mě i atmosféra, kterou se tam snažili strašně moc nacpat, ale já skoro žádnou necítil. A tak trochu se mi zdá, že scénář se málo věnoval jednotlivým postavám krom samotného Drákuly. Ze všech byl cítit chlad a jakási neosobitost. Van Helsing nudný, bez zápalu a nadšení, Keanu Reeves to samé, Winona Ryder krásná, ale nevýrazná. Jako kdyby ty hrůzy co se jim děly, zažívaly dnes a denně. Nikdo nebyl nijak zvlášť překvapený, vyděšený, vystrašený z toho co vidí nebo se děje kolem. To mi přišlo při nejmenším zvláštní. Hlavní motto filmu: "tak co, uspořádáme hon na upíry, usekáme jim palice a bude klid". Když to srovnám s úžasnou atmosférou naší rozhlasové adaptace s Vladimírem Dlouhým z roku 2010, tak jasně na plné čáře vítězí rozhlas. A bez obrazu. Avšak s daleko větším citem a uvěřitelností. Vím, že film už si nikdy nepustím.

Už jen skutečnost, že svou roli Jiřina Bohdalová zvládla, je velkým zázrakem. Kolik takových lidí ve svém okolí znáte, kteří by si naučili byť jen text? Ano, mám babičku, které bude 88, je také celkem čiperná, myslí jí to, chutná jí, ale... Prostě klobouk dolů. Ano, Jiřinka to dělá celý život, ale devádesátka není jen číslo, to jsou dějiny. Nemůžu úplně říct, že jsem si film užil. Dobrých 40 minut venku zuřily živly a celou dobu jsem čekal kdy vypadne proud, ale to co jsem stíhal vnímat bylo OK. Od začátku sice bylo zřejmé jakým směrem se to bude asi ubírat, takže o překvapení ze scénáře řeč být nemůže. Překvapením stále zůstává samotná Jiřina. Jinde ve světě by ji na rukou nosili, pomníky stavěli, uctívali jako svou filmovou bohyni... U nás? Divné komentáře s příchutí závisti, nevraživosti, nenávisti. Pro mě tedy neznamená, že i když někoho v televizi sleduji celý svůj život, tak ho znám. Já tedy Bohdalku neznám, i když ji celých 35 let svého života mám rád jako herečku. A troufám si říct, že tak to bude už navždy. A její role vždycky budu chtít znát, protože mě prostě baví. Sledovat její práci s hlasem, mimiku, řeč těla, do každé role vnese něco nového. Nechápu. V soukromí ať si je jaká chce, mně je to srdečně jedno. Ona prostě umí hrát jako málokdo a já jí ten úspěch moc přeju a jsem na ni hrdý. A to si zaslouží každý, kdo ve svém oboru či řemesle dokázal to, co napříkad právě Jiřina. Nevím, co to v nás Češích je, že jsme tak nepřející, závistiví a zahořklí. Je to hnusná vlastnost. Jiří Strach zasluhuje velký dík a poklonu. Nemohlo to být lehké dát toto dohromady. Jedinou malou výtku snad mám k makeupu samotné hlavní postavy. Přislo mi to moc. Asi chápu, že se Jiřinka nechtěla ukázat úplně nenalíčená, ale roli by to rozhodně prospělo. Přeci jen, těch pernamentně nalíčených devadesátnic tolik není... Ale co kdyby ji někdo nepoznal že? ;-) Na konci to chtělo lépe dotáhnout. Scéna s reportétkou působí dosti nevěrohodně, scéna s dcerou vlastně také. Ale jako pocta k narozeninám řekl bych  - adekvátní. Hrát bylo co. Když se vezme v potaz, že kromě seriálů se už pro televizi takřka nic netočí....

Moc hezky a citlivě zpracované téma unavené starší paní, které chybí chuť a jiskra do života. A kostel jí inu přílišného povyražení nedopřává. A pan choť je na tom obdobně, jen o tom neví. A takových jsou miliony po celém zhýčkaném světě. A nemusí být ani postarší. Víc vyprahlí a bez života mi spíš přijdou mladší ročníky než ty starší. Ale to odbočuju.... Zkrátka, ta "ospalost" provází celou rodinu a když čirou náhodou ona "Mamacruz" svou jiskřičku naděje rozdmýchá a chce s tou letargií neco dělat, nesetkává se to s přílišným pochopením a ohlasem.... Jak už bývá zvykem. Ale cestičku si najde a s pomocí nových kamarádek vyprahlá poušť pozvolna rozkvétá. Ale v tomto filmu to působí uvěřitelně, nenásilně, žádné velké rozhodné zvraty, tlusté čáry a nové starty jako v podobných komediích, kdy víte, že ve skutečnosti se tomu tak neděje. Tady tomu prostě věříte, protože to má všechno nějaký postupný vývoj, a o to více si hlavní hrdinku oblíbíte a snažíte se jí pochopit. Dojemná byla i závěrečná scéna matky s dcerou, kde se výtky změnily na pochopení. Moc hezky promyšlené, zahrané i natočené. Španělština se navíc tak krásně poslouchá.