Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 407)

plakát

Walter Mitty a jeho tajný život (2013) 

Když chybějící políčko fotografického filmu dokáže naplnit to prázdné zážitkové v online seznamce. A když už je to potom vlastně jedno, protože na co žít v online světě. Walter Mitty chce naučit žít v tom reálném, zásadně ho měnit, plnit si sny. Je to nával pozitivity, samozřejmě tedy s velkou nadsázkou, za to však bez přebytečného kýče a to se počítá. Krátká chvíle s výborným Seanem Pennem je takovým "mínusem" filmu, protože právě tady má děj opravdovou hloubku o kterou se Ben Stiller snaží i jinde, ale už ne s takovým úspěchem. Jako nenáročná pohodovka s několika výbornými komediálními pasážemi (Grónsko!) však Walter Mitty neselhává.

plakát

Odliv (2019) 

Když už bych u Kevina McMullina čekal nějaké selhání, bylo by to spíše to režijní. Jenže pravdou je, že v případě Low Tide je tomu přesně naopak, co tak úplně nezvládá McMullin scénárista, to zachraňuje McMullin režisér. Ten příběh by byl na prázdninové lehce thrillerové dobrodružství dostačující, kdyby právě v té thrillerové části nebylo hned několik podivných náhod. Herci to však táhnou, stopáž je velmi rozumná a retro atmosféra přímořského městečka funguje na výbornou. Celé si to v pozvolném tempu dopluje sice k očekávanému, přesto však napínavému závěru.

plakát

Tenkrát v Americe (1984) 

Director's Cut. Kdybych měl přemýšlet nad filmem, pro nějž byl s nadsázkou řečeno postaven New York, byl by to tento. Ten se pohledem Sergia Leoneho a Tonina Delli Colliho stává místem, které ve své kráse a Leoneovské poetice ukrývá mnoho temných stránek, jenž filmem prostupují. Je to pohled Italů na něj, zcela jiný pohled a stejně tak to je s celým mafiánským eposem. Více než ten je Once Upon a Time in America filmem o celoživotním přátelství a lásce lidí, z nichž někteří se i díky okolnostem doby dali na mafiánskou dráhu. Tyto okolnosti famózně mapuje celá "dětská" část, jejíž součástí je i scéna konfrontace s Bugsym u Brooklynského mostu a ikonické přeběhnutí ulice s ním v pozadí. Ze všech fantastických záběrů kamery je tento nejpamátnější. Také je tu Noodlesova femme fatale Deborah, zde v roli Jennifer Connelly, která ve scéně vyznání předvádí, že bude velkou herečkou. Přechody mezi časovými obdobími jsou až nenápadné, vždy doprovázené famózní hudbou Ennia Morriconeho, jehož motivy v nich dělají pořádek, prozradí, v jakém časovém období se zrovna nacházíme. Výborná jsou všechna, závěrečné zúčtování je kontrastem k energickému úvodu, děj doznívá v dlouhých (divadelních - jak příhodné) konverzacích, což mi přijde naprosto smysluplné, je to Noodlesovo zúčtování s minulostí ale i přítomností. A tak jsou finální scény s Maxem a Deborou hereckým koncertem všech, i když z tohoto pohledu zdaleka nejen ty.

plakát

Město patří nám (2022) (seriál) 

Až příliš dobrá dokumentární rekonstrukce celého případu, což We Own This City rozhodně dodává trochu té originality, aby si ale zároveň "kradlo" svou daň jinde. Jak mám v mnoha případech nelineární vyprávění rád, tady mi přijde zbytečné a nejde o jeho složitost, ta si vcelku rychle sedne. Téměř každá z epizod se soustředí na výslech jednoho ze členů jednotky, takže některé scény vidíme z více pohledů, což je samozřejmě zajímavé, problémem je tak především Wayne Jenkins. Jediná "filmověji" podaná postava, kterou navíc Jon Bernthal hraje oproti zbytku podstatně výraznějším způsobem, až mám pocit, že svoji temnější polohu občas přehrává. Je prostě vidět, veškeré scény si krade pro sebe a právě jeho "čtyřka" trumfne i vydařenou závěrečnou epizodu. Ta zase mimo finální soud patří druhé výrazné tváři, Jamie Hector jako Sean Suiter. Krimi by zkrátka sedlo více, jako hraný dokument ovšem stále nadprůměrné.

plakát

Demonlover (2002) 

Mimo jiného je to především korporátní hra, jenže právě nekonečné scény jednání vtažení do děje neusnadní. Přesto jsou podstatné pro rozdání karet a počátečního formování postav, jenž si projdou výborným vývojem, v nejednom případě doslova otočkou. Těžko říct, dávalo by smysl, kdyby utahání diváka firemními jednáními a zákulisními hrami, bylo záměrem. To tokijské má jednu zajímavost, lehce komediální atmosféru, která není příliš vzdálená od Lost in Translation a to rok před ním. Tady se tedy vlivy nekonaly, za to Lynch a v jednom případě i Schumacher (abych tolik nespoileroval), jsou z toho právě v těch lepších momentech cítit. S atmosférou se pracuje podobně jako s postavami, zprvu chladná, odosobněná, aby se postupně přidávala mysterióznost, ale také syrovost. Scény potom dokáží být dokonalé a Connie Nielsen se v nich předvede v tom nejlepším světle.

plakát

Abigail (2024) 

Grace by neměla s Abigail nejmenší problém a to je ten problém. Jsou to prakticky úplně stejné filmy, liší se obsazením, které je v tomto případě podstatně slabší, čímž nenadchnou ani postavy. Samozřejmě jsou pouhou lovnou zvěří (a to ani není třeba znát trailer, film své karty jasně rozdá během několika minut, jisté je tak i finále), přesto však mohly mít alespoň trošku té hloubky. Řemeslně opět bez výhrad, kouká se na to dobře, nenáročně to zabaví, přesto finále nemuselo být až tak naivní. Říkalo si to o drsnější závěr, takhle zůstalo u reklamy na lízátka.

plakát

Vyjednavač (1998) 

Dialogově tak famózní, až těch několik málo akčních scén působí rušivě. Samozřejmě i ony jsou důležité, nejsou tu pouze pro zrychlení děje, ten něco takového opravdu nepotřebuje. Prozradí však hodně například o Chrisovi pozici v cizím týmu a z Dannyho nejednou udělají hrdinu, což sebou nese trochu toho ještě snesitelného devadesátkového kýče. Ten ději nijak neubližuje, není to o akčních scénách, jak jsem zmínil, podstatně zajímavější jsou vyjednávací pasáže (včetně těch prvních, kdy si ještě každý vyjednává na svém), výborná psychologická hra dvou bezchybných herců v nich. Což se naštěstí nepokazí ani v závěru, ke kterému děj postupně graduje, aby ani na chvíli neslevil z napětí. Snad až při opuštění domu ta tíha spadne, závěrečného domu... Výborná scéna, které zase ty odlesky devadesátek vlastně sednou.

plakát

Barry - Série 4 (2023) (série) 

Rozporuplná série. K vězeňské části není co dodat, má bezesporu velmi povedené finále, ale zapomenout se nedá ani na pobyt, Barryho a Fuchesovo budování jména, proměny jejich rodinného vztahu, což platí i pro Sally. Jenže potom přijde Tricky Legacies, tahle epizoda se dá zase označit za tu vyčnívající. Tentokrát to však není žádný nářez, ale logické vyústění Barryho cesty. Více tak v ní překvapí Sally, která to všechno do této doby vlastně (s problémy) přijala. A dál očekávaný masakr? Ano i ne, Barry je spíše ve stínu, na světlo se dostává pouze občas, svým způsobem je to takový návrat k úvodu, s tím, že se našel, téměř. Fuches s Hankem to však táhnou a opět nechybí ani vtip, třeba když je potřeba srovnat dům se zemí. Úplný závěr rozvíjí to, co prostupovalo celým seriálem, lehké varování a nastavování zrcadla době. Tady nemám výtek.

plakát

Californie (2021) 

Pro mnohé by to byly roky, jenž pomalu uzavírají dětství, ale Jamila musí dospět rychleji, takže jí vlastně sledujeme v letech, které začínají její budoucí život zásadně formovat. Ještě taková ta dětská naivita je cítit z prvního roku, potom už na ni vzhledem k událostem není místo a příběh solidně graduje. Svým způsobem postrádá emočně vypjaté momenty, nijak mu však nechybí, líbí se mi právě ta reálnost. Té pomáhá i čtvercový formát, filtry a kamera celkově spíše dokumentárního rázu. Velmi příjemný experiment.

plakát

Občanská válka (2024) 

Série válečných událostí pohledem reportážních fotografů, takže vlastně bez emocí a těžce odosobněně. Pro postavy to neplatí pouze v jediném případě, když jde o jejich blízké, o kterých ale divák neví nic, ten tak zůstává u nezúčastněného sledování. Samozřejmě jde o scénu, ve které je přítomen Jesse Plemons a nemohu tvrdit, že každý bude mít tento nezúčastněný pocit. Z veškerého dění je bezesporu nejsilnější, čemuž velmi přidává právě i fantastický Plemons! Každopádně celá tahle cestovní část solidně funguje, výjevy jsou realistické, často podpořené výborným zvukem nebo hudbou dvojice Barrow/Salisbury, aby přejezdy občas odlehčilo americké country. Až na několik chvil (hořící les) úplně chybí Hardyho poetická kamera, tolik typická pro filmy Alexe Garlanda, což ovšem dává smysl. Ve Washingtonu se vše mění, nastupuje jiný film, který sice nemá špatnou akci, ale k náladě předešlého dění příliš nesedí. Přesto by to nebyl špatný závěr, kdyby se postavy nedostaly tam, kam se dostaly a kdyby nebyla pronesena slova...